Málokdy se stane, že nám život přihraje možnost úplně se zastavit a věnovat svůj čas něčemu, na co v běžném provozu není prostor. Aktuální zákaz vycházení a dlouhé dny a večery doma v karanténě tak můžete věnovat mimo jiné tomu, abyste dohnali zásadní filmy posledních dekád. Vybral jsem pro vás pět filmových klasik od mých oblíbených tvůrců, které jsou tak akorát na hraně feel good odpočinkové zábavy a hlubší společenské reflexe. Nemusíte se tedy bát si je pustit i v dobách úzkosti a nejisté budoucnosti, kterou teď mnoho z nás zažívá. Možná jste je už někdy viděli, ale třeba poslouží jako rozcestník k dalším filmům daného režiséra.

Až vyjde měsíc (a další filmy Wese Andersona)

Akční romance pohledem dětských očí: návrat do mladých let, k táborákům, orientačním běhům, rozdělávání ohňů a prvním láskám. Filmy Wese Andersona jsou plné nostalgie, symetrických vycizelovaných záběrů a pojezdů kamer a především specifického zakonzervovaného ducha doby. Až vyjde měsíc mám hodně rád hlavně pro tu skvělou atmosféru dobrodružství na izolovaném ostrově a skvělému hereckému obsazení.

Od Wese Andersona rozhodně doporučuju nevynechat ani animovanou bajku na motivy knihy Roalda Dahla Fantastický pan Lišák, mockumentary blockbuster s nejlepším soundtrackem Život pod vodu nebo Taková zvláštní rodinka.

Cesta do fantazie (a další filmy Hajao Mijazakiho)

Hajao Mijazaki je jedinečný tvůrce, který je schopný mě přenést do svých fantaskních a dokonale uvěřitelných světů, kde se během chvilky cítím jako doma. Oscarová Cesta do fantazie byla pro mě před téměř 20 lety vstupní branou do bohatého světa filmů studia Ghibli. Je to film pro malé i velké, s dokonalým technickým i hudebním zpracováním a nekonečnou fantazií. Malá holčička Čihiro ve fantaskním městě ztratí své rodiče a musí se vypravit na spletitou cestu, aby zrušila zakletí a společně se vrátili do lidského světa.

Cesta do fantazie je ale jen začátek a z početné filmografie režiséra můžu doporučit další perly, jako např. ekologický thriller Naušika z Větrného údolí, cestu do středu dětské duše Můj soused Totoro, středověký fantasy epos Princezna Mononoke nebo italské letecké eskapády čuníka Porco Rosso. Většinu Mijazakiho filmů můžete nyní vidět na Netflixu.

Druhá strana naděje (a další filmy Akiho Kaurismäkiho)

Tenhle tichý finský sympaťák s velkým srdcem si mě získal ve filmovém klubu na ČT2, když jsem viděl jeho film Bohémský život. Rád bych vám ale doporučil jeho údajně poslední film Druhá strana naděje, kde mlčenlivý hrdina Wikström opustí svou živnost i svou ženu a otevře si restauraci, kde nabídne práci lidem v bezvýchodné situaci. Film plný lidskosti, laskavosti, přátelství a humoru.

V podobném duchu se nesou i Akiho starší filmy, ze kterých bych vypíchl imigrační doják Le Havre, Muže bez minulosti nebo Děvče ze sirkárny.

Paterson (a další filmy Jima Jarmushe)

Minimalistický klasik amerického nezávislého filmu diktuje svůj filmový nadstandard už čtvrtou dekádu. Svůj předposlední film Paterson věnoval mlčenlivému poetickému řidiči autobusu, který pokorně žije své životní rutiny a přijímá život takový, jaký je. Dokáže ovšem hledat hloubku a krásu i ve všedních detailech malého amerického města a v útržcích rozhovorů, které zaslechne v autobuse nebo v místním baru. Skvělý Adam Driver je tu naprosto k sežrání.

U Jima Jarmusche můžu taky doporučit úplně celou filmografii a chybu neuděláte u žádného filmu. Já miluju poetickou gangsterku Ghost Dog, černobílý western Mrtvý muž nebo sladkobolné drama Zlomené květiny.

Opilí láskou (a další filmy Paula Thomase Andersona)

Filmy PTA jsou dokonale vybroušené cinefilní diamanty. Nemůžu se rozhodnout, který mám nejraději, ale pro tento výběr jsem se rozhodl pro méně známou romantiku s Adamem Sandlerem a Emily Watson. Fantasticky zrežírovaný citlivý film vypráví příběh nesmělého starého mládence toužícího po lásce. Emocionální pecka, která mě povalila na záda.

Z dalších filmů PTA miluju cestu do temnoty lidské duše Až na krev, posttraumatickou studii Mistr anebo studii životních náhod Magnolia.

Nekteré vybrané filmy z toho článku a taky spoustu dalších najdete k dispozici za pár korun na české on-line filmotéce Aerovod.

Rok 2019 pro mě byl rokem snů. Splněných i nesplněných, ale o to, jestli došlo k naplnění mých vizí nebo ne, zase tak moc nešlo… Zásadnější pro mě bylo prosté uvědomění toho, co opravdu chci. Zjistila jsem, co v mém životě chybí, co v mém životě má své místo a co už nadále nepotřebuju. Byl to taky rok plný opouštění plánů minulých, takových, které v mém životě nebyly proto, že bych si je já bytostně přála, ale možná spíše proto, že je tam měli ostatní… Naučila jsem se spoustu nových věcí, objevila skvělá místa, na které se hodlám vracet, pocítila klid a přesvědčila se v tom, že všechno zlé je pro něco dobré. Pár objevů bych chtěla sdílet i s vámi. Třeba někoho z vás přesvědčí k novým zážitkům v roce 2020.

Treky na sněžnicích

Horské zimní túry jsem objevila ještě v roce předchozím, ale teprve s pořízením sněžnic dostaly naše výlety úplně jiný rozměr. Není totiž nic lepšího než čerstvě napadaný sníh, do kterého vyšlapáváte stopu jako první. Doteď si vybavuju naši třídenní šumavskou pouť z Železné Rudy přes Poledník, Modravu a Kvildu, kterou jsme z velké části absolvovali v úplném horském tichu. I přesto, že se na zemi válel prašan a slunce nám pražilo do zad, byly totiž klasické turistické cesty úplně prázdné. Z jednoho prostého důvodu – nikdo je pravidelně neprochází, takže kromě běžkařských tratí nepotkáte nikde živou duši. Pokud chcete zažít něco podobného, není třeba hned investovat do drahého vybavení – sněžnice si můžete celkem jednoduše zapůjčit. A není potřeba žádných zvláštních dovedností, stačí správně nastavit velikost vázání, zapnout na pohorky a prostě jdete. Pak už stačí jen najít správnou trasu, vyhnout se běžkařům a zimní hory budou jen vaše!

Tradice a rituály

O knížce Hody půsty masopusty od Kamily Skopové už jsem se zmiňovala několikrát, ale nedá mi to a musím ji sem přidat znovu. Díky ní jsem se totiž dostala k pohanským a keltským rituálům, staročeské tradice totiž v mnohém vychází právě odsud (ostatně stejně jako mnoho křesťanských svátků). Napoprvé jsem si kouzelné propojení s přírodou vyzkoušela během březnové akce Keltský telegraf a nadchlo mě to natolik, že se mi keltské pohanské tradice vkrádaly do života během celého roku. Ať už se jednolo o slavnosti k uctění úrody, usebráním do svého nitra během kouřových nocí nebo vykládání karet během Samhainu… Vždy šlo o připomenutí, že jsme součástí krajiny, přírodních cyklů a stále platných zákonitostí. Tyto chvíle naplňují mou potřebu udržovat tradice a baví mě uvědomování sepjetí s cykličností přírody. Drobné rituály mi navíc dávají prostor pro zhodnocování, uvažování nad sebou samotnou i okolím a také prostor pro poděkování. Více než kdy předtím si tak vážím lidí, možností a věcí, které mě obklopují. A pravidelné rozjímání mi dodává neskutečný klid a ve všem, co konám, cítím větší smysl. Nelpím na pustém dodržování jakýchkoli zvyků, spíš si z mnoha zdrojů skládám vlastní mozaiku rituálů a činností, které mě obohacují. Nerada bych vybízela k něčemu konkrétnímu, ale obecně si myslím, že kdyby se každý z nás během roku 8x krát (přesně tolik je svátků během keltského kola roku) zastavil a připomenul si, proč je na světě, nemohlo by to nikomu ublížit (spíše naopak).

Sebepéče

Dlouho jsem si myslela, že tělo je jen určitým nosičem hlavy a toho, co v ní máme. V loňském roce jsem si ale uvědomila, jak příjemné může být, když se o sebe naučím pečovat. Absolvovala jsem kurz aromaterapie a masážní oleje si míchám s vůní, kterou zrovna potřebuju. Díky workshopu ajurvédy jsem navíc naučila starat se opravdu pravidelně a vědomě. Díky ajurvédě jsem se taky naučila chodit brzy spát a brzy vstávat a opravdu cítím, že mi to svědčí. Ulehnout v deset pro mě ze začátku nebylo jednoduché, ale opravdu to jde během pár týdnů naučit, důležité je jediné – chtít. Na podzim jsem navíc začala s otužováním a mrzí mě jediné – že účinků studených sprch nevyužívám odvždycky. Spousta lidí si myslí, že to pro ně není, že mají rádi teplou a že by to nezvládli… Na to rovnou odpovídám, že nikdo nemiluje horkou sprchu víc než já! Pro mě to bylo nepředstavitelné úplně stejně jako pro kohokoliv dalšího. Ale začala jsem pomalu. 15 vteřin, potom půl minuty, minutu. Časem jsem odbourala i ty teplé a teď už mi nedělá problém stoupnout si ráno do sprchy a pustit na sebe rovnou ledovou. Není to procházka růžovým sadem, lhala bych, kdybych zároveň nedodala, že se ke každému otočení musím opravdu odhodlat, ale ty benefity jsou neskutečné, takže doporučuju všemi deseti. Ten pocit po ledové sprše se nevyrovná ničemu. Jasně, nenuťte se do něčeho, co doopravdy nechcete, ale za zkoušku nic nedáte. A na závěr téhle kapitoly chci ještě říct, že se snažím umět se taky zastavit. Nejde to samo a pro mě to rozhodně není jednoduché, ale cítím, že je to potřeba, tak do svého života nechávám pomalu vcházeti klid. V tom mi výrazně pomohlo několik řízených meditací nebo čikung a ačkoli můj posun v umění odpočívat není markantní, cítím pomalé změny a občas se mi i daří nebýt tryskomyš a jen tak být. Pokud se vám podobně jako mě nedaří a jste za každou cenu akční, vyzkoušejte různé formy odpočinku. I kdybyste zpočátku zvládali relaxovat jen u gongové meditace, nevadí, alespoň budete vědět, co na vás platí. A časem vám to třeba půjde i jen tak.

Moje talenty

Vždycky jsem tápala v odpovědi na to, v čem jsem dobrá. Něvěděla jsem, co si napsat do životopisu a už vůbec jsem o sobě nedovedla mluvit v superlativech. Přitom každý z nás má jiný koktejl superschopností, které nemá nikdo jiný na světě. Logicky by tak měl být každý schopen vnímat sám sebe jako unikátní bytost, která má světu co nabídnout. Praxe je ošem úplně jiná… Pro mě bylo zásadní v sobě své talenty objevit. Pojmenovat, jaká jsem a sepsat si, co mi jde. Nejen v pracovním, ale taky v osobním životě. Prvním krůčkem pro mě byla jednoduchá smska, kterou jsem rozeslala těm, kteří mě doopravdy znají. Moje otázka byla jednoduchá: V čem jsem dobrá? Odepsali všichni a já se nestačila divit. Všechny odpovědi jsem si pak sepsala a přemýšlela, jak tyhle věci pospojovat tak, abych je využívala co nejvíc ve svůj prospěch. Velmi mi v tom pomohl test, díky němuž dostaly zprávy od mých blízkých vcelku jasné kontury. Pomohlo mi to v pochopení sebe sama, rozklíčovala jsem, proč se v určitých momentech chovám jinak než ostatní a zároveň pochopila, že jiní jsou zkrátka talentovaní v jiných oblastech, takže nemůžu po všech kolem sebe chtít, aby byli neustále aktivní, pořád se něco učili, byli zodpovědní nebo komunikativní. A pokud si k tomu navíc dovedete rozklíčovat taky svoje hodnoty, budete mít v ruce skutečně mocný nástroj, takový klíč k sobě samým.

Uvědomělé cestování

Snažím se příliš nezatěžovat planetu, a proto jsme se před časem rozhodli minimalizovat cestování a plánovat spíše méně větších cest než absolvovat několik letů jen proto, že jsme zrovna objevili levné letenky. Na cestu do Nepálu jsme šetřili dlouho, a protože výšlap na šestitisícovku s sebou nesl i spoustu plánovaní, dosyta jsme si užili i těšení před cestou. Zaletět si na prodloužený víkend na Mallorcu, na svátky do Londýna a mimo sezónu za exotikou je velmi lákavé a musím přiznat, že někdy je i pro mě těžké se udržet a stát si za svým, ale jsem ráda, že jsem v loňském roce sama před sebou neselhala a že jsem svou pozornost naplno soustředila na jednu vysněnou cestu a neředila to mnoha dalšími výjezdy. A přesto nemám pocit, že bych seděla doma za pecí. Pořád jsme toho procestovali hodně, jen se držíme blízko domova, takže pro nás připadají v úvahu jen destinace dostupné vlakem. Chápu, že tohle není pro každého, ale nám to takhle vyhovuje a jsem ráda, že jsem se rozhodla právě pro tuhle variantu. Prostě „chtít víc chtít míň“ v praxi.

Chata s vůní borovic

O chatičce za Prahou jsme uvažovali už dlouho (tu pravou jsme hledali pár let), ale přiznávám, že finální rozhodnutí nebylo jednoduché. Chata nás stála pár úspor, spoustu propracovaných víkendů, pár hádek a dost nervů. Ale kromě finanční investice jsme se rozhodli do toho místa investovat taky svůj čas. Až doteď jsme se maximum víkendů snažili využívat pobytu na horách, s nově nabitou nemovitostí ale víkendy ředíme nejen mezi kočky, které na nás čekají doma, a horské výlety, ale taky mezi naši chatu na Sázavě. Ano, letos jsme prošli méně treků, ale ten čas v lese kdykoli se mi zachce, ten jen k nezaplacení. Právě líné Údolí peřejí může za to, že jsem se v loňském roce dovedla trochu zklidnit. Houpat se jen tak v síti, koukat do ohně a listovat obrázkovýma knížkama dýl než pět minut? Dřív pro mě nemyslitelné, dneska se toho nemůžu nabažit. Pokud podobně jako já toužíte po klidu, zavřete se na místo, kde není kam jít a co dělat. A třeba vás to dostane úplně stejně jako mě.

Vinné košty

Kdo by nechtěl koukat se skleničku v ruce na vinohrady a malebnou jihomoravskou krajinu? Čím méně vína piju, tím víc se snažím o to, abych pila jen to opravdu dobré. A neznám lepší způsob, jak si vybrat takové, které mi bude opravdu chutnat, než si to poctivě okoštovat přímo u vinaře. Na mnoha místech se několikrát do roka otevírají sklepy, tak stačí vybrat lokalitu, která vám vyhovuje, a užít si cimbálovku, pagáčky a skvělé víno přímo u zdroje. Když navíc zvolíte akci, která nepatří k těm masovým, bude to jen plus. Tu největší pohostinnost jsme zažili u těch nejmenších vinařů, kteří vyrábí víno přímo ve svém domě a naservírují vám ho společně s domácím chlebem přímo u sebe na dvorku. Takže až budete plánovat letní či podzimní výlet na Moravu, zkuste se trefit tak, abyste se mohli podívat na některé z vinných slavností. Doporučuje deset vinařů z deseti!

Domácí túry

V roce 2019 jsem zopakovala model z předchozího roku a většinu volného času jsem strávila na našich nejbližších horách. Za každého počasí, v každé roční době. V Krkonoších, Beskydech, na Šumavě, na Malé Fatře, ve Vysokých Tatrách, Stubaiských Alpách, v Raxu, v Jizerkách, v Saském Švýcarsku, v Jeseníkách, v Brdech, v Českém ráji, v Bílých Karpatech… Bylo toho hodně a začínám mít pocit, že to doba známe jako svoje boty. Znovu opakuju, že bych tyhle svoje víkendové výlety neměnila za nic na světě. Vážím si toho, že žiju v tak krásné zemi (která je navíc obklopená dalšími dobře dostupnými zeměmi) a nestává se mi, že bych z nějakého místa byla zklamaná. Navíc se tady dá skvěle cestovat veřejnou dopravu, maximálně využíváme vlaky, občas autobusy. Nemáme auto a v podstatě ho nepotřebujeme. Nočním vlakem se dá velmi jednoduše dostat do Tater, pohodovým vlakem se bez komplikací přesunete i do rakouských Alp. Takže pokud máte pocit, že vám místní kopečky nestačí, nebojte se vyrazit i k sousedům, je to jednodušší, než se zdá.

Pohyb je život

V posledních letech se snažím opravdu pravidelně hýbat, chodím veslovat, dost často se pohybuju na horách nebo cvičím jógu, ale až s první lekcí Pohyb je život jsem pochopila, že mě za celou dobu zajímal jen výkon, ale neřešila jsem to okolo. Nevnímala jsem své tělo a nevěděla jsem, jak funguje. Když jsem se před mnoha lety neudržela na rukou, doktoři mě poslali na magnetickou rezonanci a na rentgen a po tom, co neobjevili nic zásadního, mě poslali domů s tím, že mám prostě slabé ruce a nemám dělat kliky, když to nejde. Poslechla jsem, ve svých dvaceti jsem tuhle skutečnost přijala jako neměnný fakt a posledních deset let žila v tom, že mám slabé ruce, tak se na ně nebudu stavět. Když mě pak trenér vyvedl z omylu a nabídl jednoduché řešení, posílit svaly tak, abych se na ruce časem postavila, uvědomila jsem si, jak málo vím o svém těle a jak málo využívám svých schopností. Ve škole pohybu se učíme balanc, pracujeme se svou silou, trénujeme pružnost a zvyšujeme svou mobilitu. Pokaždé jinak, takže žádná hodina není stejná jako předchozí. Jednou žonglujeme s míčkama, podruhé trénujeme stojky, jindy meditujeme. A všechno do sebe neuvěřitelně zapadá. Špatně se to popisuje, ale mám pocit, jako bych konečně našla něco, co jsem celý život hledala. Komplexní školu, která rozvíjí každý kousek mého těla (a jako vedlejší produkt i mysl). Právě teď startujeme další semestr, ale naskočit se dá kdykoli. Já cvičím s Marcelem Myslivečkem třikrát týdně dvě hodiny, v pondělí, ve středu a v pátek od 07:00 do 09:00 ve Vnitroblocku. A věřte mi, nikdy jsem se na ranní vstávání netěšila víc.

IVF

Na závěr musím zmínit ještě jednu neveselou kapitolu, ale kdybych ji vynechala, nebylo by shrnutí mého roku kompletní. Už je to pár let, co se nám nedaří mít dítě, DNA testy navíc ukázaly, že nám to bez laboratorní pomoci nejspíš nepůjde. Do svých životů jsme tak museli pozvat mnoho doktorů a sestřiček, kteří nás v průběhu minulého roku neustále prohlíželi a testovali, abychom po dlouhých měsících čekání mohli konečně začít s umělým oplodněním. Nepříjemné čekání a píchání hormonů na konci roku konečně vystřídaly dny plné naděje, kdy jsme oba doufali, že budeme právě ten pár, kterému se to podaří napoprvé. Nebudu vás napínat, nestalo se tak. Závěr roku jsem si proto dovolila úplně vypnout, nic neřešit a nabrat sílu na další kolečko, které nás čeká po pár měsících. Nepíšu to proto, že jsem se s tím nějak zázračně vyrovnala. Vůbec nemám pocit, že bych si to zpracovala a byla s tím v pohodě, ale chci říct, že mi velmi pomohlo o tom mluvit. Pro někoho to možná není cesta, pro mě ale bylo obrovské vysvobození právě uvědomění, že se se nemusím za nic stydět a že pokud budu chtít, můžu o tom otevřeně hovořit s kýmkoli budu chtít. Ušetřilo mi to spoustu nepříjemných momentů, kdy nevím, s kým jsem o svých problémech mluvila a před kým bych se měla držet zkrátka. Vědí to všichni v práci a jsou mi velkou oporou. A na hloupé otázky cizích lidí týkající se mého stavu bez problémů odpovídám, čím procházím. Funguje to. Díky své otevřené zpovědi jsem se navíc setkala s obrovskou vlnou energie a pozitivních zpráv od mnoha lidí, které osobně ani neznám a musím říct, že je to pocit k nezaplacení. Proto mi nezbývá než tuhle kapitolu uzavřít tím, že všechno zlé je pro něco dobré. A že i přesto, že to nedopadlo podle mých představ, je to to nejlepší, co se mi mohlo stát. Třeba zjistím až časem, proč to tak je. Každopádně nevěším hlavu a vše přijímám. Nic víc pro to udělat nemůžu.

A to přeju i všem ostatním, abychom se netrápili tím, co sami nemůžeme změnit. Ale abychom udělali maximum proto, aby naše životy byly takové, jaké si je přejeme mít. Ať je rok 2020 plný splněných přání.

Nebýt těchto filmů, dneska bychom rozhodně nestáli na počátku naší cesty do Himalájí. Zatímco jsme poctivě šlapali po lesích, kopcích a po horách v Evropě, každý pořádný výšlap jsme v neděli večer zakončili horským nebo horolezeckým filmem. Snili jsme o tom, že jednou se za takhle velkým dobrodružstvím vydáme i my. A teď se to děje. Pokud potřebujete taky trochu popostrčit, koukněte na seznam osmi filmů, které pro vás vybral opět Kuba.

Touching the Void (2003)

Filmy o horách jsou často také filmy o silné vůli a velkém přátelství. V Touching the Void si obojího užijete vrchovatě. Paradokumentární formou sledujeme pokus o výstup dvou britských horolezců Joe Simpsona a Simona Yatese, který ovšem záhy překazí nehoda, který oba aktéry postaví do nelehké situace. Odříznout kamaráda visícího bezmocně na laně a zachránit si tak život, nebo riskovat smrt obou horolezců? Bojovat s úmorným vyčerpáním o holý život, nebo vše vzdát a odevzdat se osudu? Tyto všudypřítomné otázky vám budou během filmu najíždět neustále. Pro mnoho lidí je tohle jeden z nejkrystaličtějších a nejlepších filmů o horách vůbec. 

ČSFD

Nanga Parbat (2010)

Formálně lehce kožený německý film o bratrech Messnerových vypráví skutečný příběh výstupu na vrchol Nanga Parbat Rupálskou cestou, jednou z nejdelších skalních stěn na světě. V té době ještě oba hodně mladí horolezci sice dosáhnou vytouženého cíle, ale mladšího z bratrů při sestupu dostihla výšková nemoc a velké potíže. Vizuálně je film velice povedený a pokud máte rádi Himalájské giganty, určitě si příjdete na své.

ČSFD

Nordwand (2008)

Další německý horolezecký film a další legendární výstup podle skutečných událostí. Příběh se odehrává ve 30. letech 20. století a točí se okolo dosud neslezené severní stěny Eigeru ve švýcarských Alpách, která už má na kontě několik tragických výstupů. Ani to ovšem neodradí mladé německé horolezce Karl a Mehringera a Maxe Sedlmayra o jejich smělý pokus, který strhne pozornost tehdejších médií i široké veřejnosti. Drama začíná v momentě kdy se toto družstvo střetává s konkurenčním rakouským týmem v klíčovém úseku stěny, odkud už není návratu.

ČSFD

Everest (2015)

Asi nejvýpravnější vysokohorský film má na svědomí zručný islandský režisér Baltasar Kormákur, který byl natočen na motivy knihy Into Thin Air amerického novináře Jona Krakauera. Ten byl přímým účastníkem jednoho z prvních komerčních výstupů na Mt. Evererest v roce 1996. Horští vůdci Rob Hall a Scott Fischer do svých expedic berou jen lidi, kteří mají něco za sebou, nicméně i tak shodou různých okolností a nepříznivého počasí dojde k obrovské tragédii. Film má své mezery (natáčelo se hlavně ve studiu), ale sympatický casting a výborné herecké výkony hlavních představitelů z něj dělají jeden z nejlepších horolezeckých filmů.

ČSFD

Meru (2015)

Dokumentární film, který svou autenticitou, emocemi a perfektním vizuálním zpracováním aspiruje na jeden z nejatraktivnějších vysokohorských filmů, natočil režisérský pár Jimmy Chin a Elizabeth Chai Vasarhelyi (o nich ještě níže). Skupina horolezců ve složení Conrad Anker, Jimym Chin a Renan Ozturk si jdou za svým snem, jímž prvovýstup přes tzv. Žraločí ploutev na horu Meru peak v Himalájích. Neuvěřitelný příběh plný zvratů, zmaru, přátelství a odhodlání byl oceněný diváckou cenou na festivalu v Sundance.

ČSFD

Valley Uprising (2014)

Od vysokých hor se pomalu přesouváme do prosluněného kalifornského údolí Yosemitského národního parku. Ten dlouhá léta lákal romantiky a milovníky samoty (John Muir by mohl vyprávět) a posléze i outsidery, alternativce a hippíky. Zhruba v polovině 50. let se tito lidé začali pokoušet zlézat první skalní útvary a nevědomky tak psát historii skalního lezení. Ve filmu se objeví všechny zásadní lezecké figury z různých generací napříč historií až do současnosti a ve svém atraktivním audiovizuálním zpracování a se skvělou prací s archivními záběry funguje jako absolutní filmový almanach amerického lezení. Doporučuju všem, je to skvělá zábava a party film.

ČSFD

The Dawn Wall (2017)

V každé generaci se objeví několik hypertalentovaných lezců, kteří boří hranice možného a překonávají nejenom předchozí smělé výstupy, ale především sami sebe. To naplno platí i pro američany Tommyho Caldwalla a Kevina Jorgessona, kteří po naprosto vyčerpávajícím šestiletém plánování výstupu stěny Dawn Wall v Yosemitech naráží na nepřekročitelnou hranici. Nebo možná jen zdánlivě, protože pokud máte dobrého parťáka a obrovskou vůli pokračovat, tak i ty nejtěžší výzvy pod tímto tlakem polevují.

ČSFD

Free Solo (2018)

Za hranici science-fiction, nejdivočejší fantazie a vysilující divácké podívané pak jde film Free Solo manželského režisérského páru Jimmyho China a Elizabeth Chai Vasarhelyi. Ti několik let trpělivě a z povzdálí sledovali příběh plachého kluka Alexe Honnolda, free solo lezce popírajícího dosavadní představy o volném lezení. Ten si nevzal za cíl nic menšího než vylézt bez jištění jednu z největších a nejtěžších stěn na světě – El Capitan v Yosemitském údolí. Hluboce lidský příběh o odhodlání a plnění životních snů vám vyrazí dech, ztuhne vám při něm krev v žilách a do toho budete bojovat se závratí z neuvěřitelných záběrů kamery, která to vše sleduje z hodně ostrých úhlů. Film získal nejvyšší ocenění v podobě letošního Oscara za nejlepší dokumentární film.

ČSFD

V Americe se film při svém uvedení promítal v IMAX sálech a musel to být parádní zážitek, do českých kin se film dostane díky distribuční společnosti Artcam. Pokud chcete fantastický zážitek se vším všudy, doporučuju zajít na projekci v Biu Oko 7. května v rámci akce Diáky – Free Solo a život za hranou strachu, kde film uvede český lezec Ondra Tůma. Doporučujeme!