Na Velikonoce jsme se chystali do Dolomit, ale lavinová předpověď odradila naše parťáky, takže jsme den před Velkým pátkem ve spěchu přemýšleli nad tím, jak využít nadcházející čtyři volné dny. A protože jsme museli jednat rychle, jednomyslně jsme se shodli na Krkonoších, které jsme za poslední rok sice prošli křížem krážem, ale lákala nás vidina cest, které jsou běžným smrtelníkům přístupné jen v zimě.

Najít ubytování a místo v autobuse před svátky sice nebyl úplně jednoduchý úkol, ale i tak jsme dali dohromady šedesátikilometrový výlet, který nám vzal dech. Tady je jeho podrobný popis den po dni.

Den 1

Protože byly všechny autobusy do Pece pod Sněžkou plné, vyráželi jsme až chvilku před obědem busem do Rokytnice nad Jizerou, ospalého městečka, kde na davy turistů nebo lyžařů narazíte jen těžko, což nás moc potěšilo (Harrachovu i Špindlerovu mlýnu se totiž vyhýbáme obloukem). Naše trasa pak vedla po modré, kolem Huťského vodopádu až na rodinnou chatu Dvoračky. Tady jsme odložili batohy a před západem slunce jsme se vydali dál na Lysou horu. Vzhledem k tomu, že vrchol leží v I. zóně národního parku a nevede na něj žádná turistická cesta, není běžným výletníkům přístupný. V zimě je ale cesta na vrchol označena jako běžkařská trasa s tyčovým značením, takže pokud je hora pokryta sněhem, nic vám nebrání v cestě. A je o co stát! Potom, co jsme si dosyta užili výhledů do okolí, západu slunce a úplné samoty, vydali jsme se zpátky na chatu.

9 km, stoupání 800 m, klesání mírné, vyznačeno na mapě.

 

Den 2

V sobotu ráno jsme se probudili do deštivé předpovědi, mlhy a šediva. Nenechali jsme se ale odradit a vydali se až na polské hranice, k pramenu Labe. Počasí bylo krok od kroku horší, ale vzhledem k tomu, že byla Bílá sobota, tak jsem si tematickou hustou mlhu kolem nás docela užívala. Apokalyptickou náladu dovršily Sněžné jámy s bývalým hotelem, do kterého jsme málem narazili, opravdu nebylo vidět na krok. A protože jen kousek od cesty leží tři sta metrová propast, snažili jsme se jít skutečně jen pár kroků od tyčového značení. Vysoké kolo jsme pak obešli po české straně, opět v místě, které je možné projít pouze v zimě. Za Velkým Šišákem jsme odbočili na Martinovku, kde jsme se zahřáli grogem. Po malé pauze na chatě  jsme se vydali přes bývalou Petrovu boudu (momentálně konečně v opravě) na chatu Vatru, kterou jsme si zamilovali minulé léto. Jejich kuchyně opět nezklamala – dejte si krkonošské sejkory na sladko a jednoho Kocoura a na všechnu mlhu rázem zapomenete! Z Vatry jsme se po vydatném obědě vydali zpět, minuli jsme Brádlerovy boudy a ubytovali se na boudě Medvědí.

15 kilometrů, stoupání i klesání 700 m, mapa s trasou.


Den 3

Nedělní ráno mělo být opět zamračené, ale čekalo nás slunce a jasná obloha. A i když horská služba varovala před silným větrem na hřebenech, vydali se směrem ke Sněžce. Jen co jsme minuli Malý Šišák, uvědomili jsme si výhodu přestupu ze západu na východ. V Krkonoších totiž často fouká právě od západu a tentokrát tomu bylo stejně tak. Stříbrné návrší nás přivítalo nekonečnou planinou, neporušeným sněhem a mohutným vichrem. Člověk měl na chvilku pocit, že je na světě úplně sám a snadno jsme získali dojem, že nejsme v Krkonoších, ale na Severním pólu. Celá cesta z Malého Šišáku až na Luční boudu je pro mě obrovským objevem. Tyčová trasa je opět přístupná pouze v zimě, v létě se promění v rašeliniště plné vzácných rostlin, takže se sem nedostanete. A právě proto, že tuto cestu moc lidí nezná, může se vám celkem snadno povést, že za celou hodinu přechodu nepotkáte ani živáčka. Na Luční boudu jsme každopádně dorazili dost ošlehaní větrem, takže jsme si během oběda dodávali odvahu k dalšímu postupu na Sněžku.

Vzhledem k tomu, že jsme mířili na Pomezní boudy, jinak než přes nejvyšší vrchol Česka se do našeho cíle nebylo možné dostat. Ale protože opravdu nebylo vidět na krok, sněžilo, foukalo a mrzlo, nazuli jsme rovnou raději mačky. Hned po pár krocích nás ale od cesty odrazoval chlapík na sněžnicích s tím, že výstup zásadně nedoporučuje. Ale protože nám minimálně cestou k Slezské boudě nic moc nehrozí, rozhodli jsme se jít dál. U chaty jsme se nestačili divit, mlha žádná, Sněžka sluncem zalitá a v okolí boudy celkem pohodová atmosféra. Ještě jsme se naposledy ujistili v tom, že jdeme nahoru a vyrazili jsme. Cestou jsme potkali i Horskou službu, to jsme ještě netušili, že jdou na vrchol kvůli zraněnému turistovi. Klepeme si na čelo, když potkáváme chodce bez nesmeků, klouzat se dolů je obrovský hazard. Řetězy, kterých je možné se v létě držet, jsou navíc v zimě tak zafoukané sněhem, že čouhají jen pár centimetrů nad zemí, takže případnému uklouznutí a pádu do srázu opravdu nezabrání. Opravdový problém ale nastal na samotném vrcholu, kde vítr dosahoval rychlosti až 100 kilometrů za hodinu! Vidět poměrně robustní muže, jak jim vítr podráží nohy, nebyla úplně legrace. Vítr si s těmi, kteří měli pouze pohorky, dělal doslova co chtěl. Několik nás stálo u kapličky a dodávali jsme si odvahu k vykročení směrem k Poštovně, někteří se do boudy doslova plazili. Na Poštovně pak zavládl docela zmatek, dostat se nahoru je sice fajn, ale jakmile jste na vrcholu, rozhodně nemáte vyhráno, je potřeba se dostat ještě dolů. Přiznávám, že jsem se k vykročení z Poštovny odhodlávala asi půl hodiny a když mi došlo, že vítr nezeslábne, musela jsem se smířit s tím, že se prostě vrhám do nebezpečné situace.

Moje oblíbená cesta na Svorovou horu tak tentokrát byla hodně pekelná, snažila jsem se soustředit na každý krok, každou vteřinu jsem bojovala s větrem a šla v mírném podřepu, abych snížila své těžiště a sestup byl alespoň o trochu snesitelnější. Na Jelence jsme zdárný sestup oslavili malou mandlovicí a vyrazili na Pomezní boudy, kam se vracíme při každé návštěvě Krkonoš, do Pivovaru Trautenberk. Odměnili jsme se saunou, skvělou večeří a pivem, ale kolem desáté už jsme klasicky chrněli.

21 kilometrů, stoupání i klesání 1200 metrů, klikněte si pro mapu.

Den 4

Ráno jsme chtěli vyrazit zptáky do Prahy, ale počasí na Velikonoční pondělí nás přesvědčilo o tom, že není kam spěchat a vcelku rychle jsme se shodli na tom, že by byla škoda odjíždět ze sluncem zalitých  Pomezních bud, proto jsme si trasu ještě prodloužili a přes Horní Malou Úpu, Lysečiny, Albeřice a Rýchory jsme doputovali až do Svobody nad Úpou, odkud jsme se přímým autobusem dostali zpět do Prahy.

19 kilometrů, stoupání 600 metrů, klesání 1100 metrů, tady je trasa.

Vybavení

Myslete na to, že počasí na horách se opravdu mění každou chvilku. A i když je v předpovědi jasno, nebo zataženo, nakonec může být všechno jinak. Proto nevěšte hlavu, když vám na první pohled počasí nevychází. Staré norské přísloví říká, že není špatného počasí, jen špatného vybavení. Základem jsou kožené pohorky, bunda, která neprofoukne, teplá vrstva (ideálně peří, které oblečete jen na vrcholu nebo při sestupu), návleky proti sněhu a pořádné rukavice. Mě občas mrzne zadek, takže mám jako zálohu v batohu ještě péřovou sukni a protože mám citlivé oči, na kombinaci slunce a sněhu potřebuju ledovcové sluneční brýle. A nezapomeňte na opalovací krém, já jsem čekala zataženo, takže jsem krém nechala doma a teď se mi loupe nos. A hlavně, nepodceňujte námrazu, opravdu to může hodně klouzat a to i na místech, kde byste to nečekali. Takže nechoďte do hor bez nesmeků, pokud máte mačky, nebojte se je přibalit.

Horám zdar!