Nepál: Trek přes tři sedla s výstupem na Lobuche East (6119m)

1. Dobrodružství na cestě

To jsme si ověřili hned v den odjezdu z Káthmándú, odkud jsme se po dni pobíhání po městě, nákupem posledních drobností a vyřizování formalit přesouvali do horské vesničky Lukla (2860m), kde naše horské dobrodružství mělo začít. Ve skutečnosti pořádné dobrodrůžo začalo už cestou do hor, v momentě, kdy se našemu mini letadýlku pro 12 lidí kvůli špatnému počasí nepodařilo přistát. Museli jsme zpět do Káthmándú a na letišti se dozvěděli úžasnou novinku – pokud chceme do Lukly vyrazit další den, musíme do 80 kilometrů vzdáleného Ramechhapu a to jsme ještě netušili, že nám cesta autem zabere dobrých 8 hodin. Klikaté prašné cesty nás po úmorném dni cestování vyplivly kdesi na nepálském venkově, kde nám řidič vysvětlil, že bude lepší přespat právě tady, než u letiště, a naznačil, že se nám tam úplně líbit nebude.

Pokojně jsme se tedy ubytovali v místnosti bez oken (zbytek skupiny sice okna měl, ale jeden pokoj vyfasoval šváby a druhý blechy, tak jsme za náš klaustrofobní pokojíček nakonec byli rádi) a čekali na druhý odletový pokus. Ramechhap byl vskutku výživný, v podstatě jsme stáli někde na poli, odkud jen pár metrů od nás startovala letadla jako na běžícím páse. Ale zhruba po dvou hodinách čekání v hluku a tlačenici se dostalo i na nás a o půl hodinky později už jsme přistávali v Lukle, na jednom z nejnebezpečnějších letišť na světě s 527 metrů dlouhou runwayí nakloněnou směrem do kopce.

2. První horské krůčky

Zážitek to byl velký, ale jakmile jsme vystoupili a uviděli horskou krajinu, okamžitě jsme se naladili na nové dobrodružství. Vzhledem k opožděnému příletu jsme bohužel museli okamžitě změnit plán. Náš horský vůdce Bhim našel skvělé řešení, díky němuž jsme nemuseli vynechat žádné z naplánovaných míst, ovšem s jednou změnou – výstup na Lobuche East se měl uskutečnit už v první půlce treku. Na aklimatizaci jsme tak nově měli pouze 10 dnů a já tak blížící se šestiticsícovku od samého začátku nedostala z hlavy. Každou noc jsem si před usnutím stříhala další dílek z imaginárního metru a přibližovala se obávanému vrcholu. Náš Šerpa nás navíc všechny překvapil tím, že je Lobuche East klasifikován jako climbing peak, nikoli trekking peak, čímž vzrostla panika ve skupině o dalších pár stupňů. První dny ale vše běželo skoro ukázkově. Po dvou dnech pomalého stoupání jsme za cinkání oslích zvonečků, vůně borovic a poslouchání ranních manter dorazili do horského městečka Namche Bazaar (3440m), kde jsme zůstali dvě noci a vyrazili na první aklimatizační výstup nalehko do 4000 metrů nad mořem.

Za východu slunce jsme rozeznávali majestátní vrcholky Ama Dablam, Lhotse i Mount Everest, procházeli kolem modlitebních zdí, ztráceli se v lesích, pozorovali místní obdělávat políčka, pojídali knedlíčky momo, vařili čaje a těšili na zbytek cesty. Další den jsme vyrazili do vesnice Thame (3750m), kde nám osud do cesty přivál Apa Sherpu – muže, který stál už 21x na nejvyšší hoře světa. Na jeho pozvání jsme pak vyrazili na besídku do místní školy, kde jsem vzbudila mírný poprask svými ponožkobotami Skinners. Děti se mi smály, dospěláci mě kvůli nedostatku bot litovali, ale byl to slušný icebreaker. Po Thame nás čekal jeden z nejklidnějších dní na treku, cestou do osady Lungden (4375m) jsme totiž potkali jen 2 turisty a pár pastevců. Zbytek dne jsme tak kráčeli v naprostém tichu neuvěřitelně rozlehlou krajinou, kde se procházely desítky obřích jaků. Osada Lungden pak byla jednou z nejskromnějších, kterou jsme potkali, ale to je přesně to místo, které si budu nadosmrti pamatovat pro tak vzácný klid, kdy neslyšíte nic než tlukot vlastního srdce.

3. Zkouška v sedle

Prostí místní obyvatelé nás další den vypravili na první náročnou zkoušku, přechod prvního ze tří sedel. Čekalo nás sedlo Renjo La v nadmořské výšce 5350 metrů a taky příslib úchvatných výhledů na průzračné jezero u vesnice Gokyo. Výstup byl pěkná dřina, s dechem už to nahoře bylo horší a cesta s těžkým batohem vypadala zhruba takto: Dva velmi pomalé kroky nahoru, pauza na pět pořádných nádechů a výdechů. A opakovat zhruba poslední hodinu a půl výstupu. Výšvih do sedla se zdál být nekonečným, ale pocit nahoře? K nezaplacení! Rozhodně jeden z nejlepších momentů celého treku. Stála jsem tam, koukala do dáli, klepaly se mi nohy, v mačkách už jsem sotva lezla, oříšky jsem do sebe cpala po hrstech, ale bylo to boží. Kéž by ten pocit zůstal po celý den… Bohužel si doteď víc než parádní výhledy pamatuju spíš závěrečné sestupové zoufalství a vybavuju si sama sebe, jak klesám ze sedla, neskutečně mě bolí hlava, každý krok mi způsobuje malý otřes mozku a já nemyslím na nic jiného než na vodu, která mi už někde nahoře došla.

Po příchodu do vesnice Gokyo (4750m) jsem se jen svalila ke kamnům, pila čaj na litry a čekala, až bolest odezní. Marně. Ten večer jsem odcházela spát s pocitem, že jsem fyzicky na dně. Až později se ukázalo, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř, ale o tom za chvilku… Ráno bylo samozřejmě všechno v pořádku, všem se vrátila chuť k jídlu a opadla bolest hlavy, přesto jsem se rozhodla, že výstup na nedaleký vyhlídkový vrchol Gokyo Ri (5357m) oželím a místo výhledů budu ke snídani konzumovat čokoládové koláčky z místní pekárny. V ledové vodě ze zamrzlého jezera jsem si vyprala svoje jedno náhradní tričko, jedny náhradní ponožky a jedny náhradní kalhotky.

Po pořádné dávce kofeinu jsem se ale cítila jako znovuzrozená, takže mi to nakonec stejně nedalo a na Gokyo Ri jsem i přes počáteční odmítání vylezla. Vzhledem k pozdějšímu času jsem nakonec na vrcholu stála jen já a Kuba, koukali jsme na včerejší sedlo, majestátní Cho oyu a na ledovec Ngozumpa, jehož přechod jsme měli naplánovaný na odpolední hodiny. Myslím, že tohle byl přesně ten moment, kdy jsem byla fakticky šťastná a měla jsem hodně na krajíčku. Ale byla jsem silná holka, co se za pár dnů chystá na šestitisícovku, tak jsem zatlačila slzičky štěstí, opět sbalila svoje saky paky a vyrazila přes suť, valící se kameny a ledovec do nedalekého Dragnagu, kde jsme potkali dvojici Čechů, pár Indů a skupinku Španělů, která kvůli horské nemoci jednoho z členů výpravy musela sestoupit zpět do údolí. To nás úplně nepovzbudilo, ale ten den jsme se všichni cítili skvěle a věřili jsme, že nás dobrá nálada neopustí ani po rozednění.

4. Druhé sedlo

Po zkušenostech z Renjo La jsem se druhého sedla Cho La (5420m) dost obávala, ale netrvalo dlouho a o pár hodin později už jsme stáli opět na vrcholu a těšili se z výhledů. Takhle jednoduché to samozřejmě nebylo, měli jsme dost, nadávali při každém kroku, ale jak to tak bývá, selektivní paměť už tyhle detaily zatlačila někam do pozadí…  Sestupovou bolest hlavy si ale samozřejmě pamatuju velice dobře. Opět nás doběhla okamžitě po prvních metrech klesání, takže cesta do osady Dzonghla (4830m) byla opravdu mučivá. Příroda je v tomhle koutě světa sice dechberoucí, ale neužila jsem si ani kousek té podívané, nemyslela jsem opět na nic jiného, než na obrovskou bolest hlavy.

Cestou jsem se ještě párkrát vyválela v bahně, to v momentě, kdy mě kvůli únavě neposlouchaly nohy a já zakopávala i na rovině. Ale těšila jsem se na místo, kde jsme měli slíbený pokoj s vlastním záchodem (ten byl nakonec horší než společný, ale byl tam). Po příchodu do osady jsem celé odpoledne pojídala česnekovou polívku (která se na bolest hlavy ve velkých výškách doporučuje a když si to člověk říká hodněkrát dokola, tak to možná i vlivem autosugesce zabere), procházela se po čerstvém vzduchu (jít spát se bohužel nedoporučuje, prášek si taky lupnout nemůžete), kolem mě hustě sněžilo a já se pokoušela přesvědčit sama sebe, že blížící se výstup na Lobuche East zvládnu. Marně.

5. Předehra

Když víc než půlka týmu seděla u večeře jako hromádka neštěstí, ujistili jsme se s Kubou navzájem, že nebudeme nic hrotit, že se pokusíme dojít do high campu, ale když se tam nebudeme cítit dobře, prostě sestoupáme dolů a nebudeme nic riskovat. Když si to teď zpětně vybavuju, byl to jeden z momentů, kdy jste rádi, že máte na treku parťáka. O nějaké romantice samozřejmě nemůže být ani řeč, ale tohle byl moment, kdy jsem byla opravdu vděčná, že jsme na treku právě spolu. Před odchodem do campu jsme ale měli jeden volný den na odpočinek, na vyprání a na trénink s jumarem, díky kterému se nám podařilo trochu uklidnit a přestala nás bolest hlava, takže v nás přeci jen začalo klíčit semínko naděje, že bychom další den ve výškách mohli zvládnout. Cesta do Lobuche High Campu (5400m) byla poměrně krátká, z Dzhongly jsme stoupali jen pár hodin a do tábora dorazili chvilku před západem slunce. A byl to neskutečný zážitek.

Před žlutými stany se zrovna válela expedice horolezců, kteří na Lobuche trénují na Everest, voda v okolním jezeru byla průzračně modrá, na údolí zrovna svítilo sluníčko, před námi byl ten nejkrásnější výhled na Ama Dablam a já v ten moment měla pocit, že dokážu všechno na světě. Zabrali jsme si stan, vybalili všechen materiál a začali jsme přebalovat na výstup. Do baťůžku jsem zatím připravila péřové rukavice, vlněnou bundu navíc, mačky, cepín, jumar, 2 litry vody a pár tyčinek, na sebe navlíkla vlněné prádlo a zimní vlněné ponožky, vlněné podvlíkačky a tričko s dlouhým rukávem, mikinu a péřovou bundu. Do spacáku si připravila ještě kalhoty, ať pak nemusím lézt do studených, zakutala čtečku, telefon a hlavně kontaktní čočky, ať nezmrznou, a pak už jen čekala na jídlo.

K večeři přímo do stanu se podával dal bhat – typické nepálské jídlo, kterého si navíc můžete přidávat do aleluja skládající se z rýže, zeleniny na kari a čočkové polévky. Jakmile jsme snědli poslední zrnko rýže, zakutali jsme se do spacáku a pokoušeli se usnout. Budíček byl totiž na jednu na ráno. Kuba chrupkal během chviličky, já se ještě dlouho převalovala, ale překvapilo mě, že jsem úplně klidná a smířená s tím, že moment, kterého se tak bojím celou výpravu, je konečně tady. Ve stanu navíc bylo příjemné teplo, takže jsem po bundě a mikině nakonec sundala i ponožky a i při ranním probuzení jsme ve stanu měli relativně příjemnou teplotu (rozuměj: nenamrzly mi řasy a chloupky v nose).

6. Summit Day

V jednu ráno jsme pak těsně po budíčku dostali slaďoučký čaj a super sladkou ovesnou kaši, kterou jsme zblajzli a pak už vyrazili na cestu. Jakmile jsem rozepla stan a vyšla ven, překvapilo mě neskutečné nebe plné hvězd a jedna padající hvězda. Hned mě napadlo, že to je hvězdička pro štěstí a že to díky ní určitě dáme. Je to samozřejmě blbost, ale zvedlo mi to náladu a pak už jsem se nepřestala smát. Všechno totiž šlo neskutečně hladce. Vyrazili jsme jako první, tak jsme měli cestu úplně pro sebe. Po chvilce jsme nasadili mačky, nacvakli se na lano a díky černočerné tmě jsem měla pocit, že se nám nemůže nic stát. Před svítáním mi začaly mrznout ruce, tak jsem na zateplené kožené rukavice nasadila ještě péřové palčáky a šlapala jsem dál. Překvapila nás viditelnost několika světýlek jen kousek od nás – everestí base camp vypadá v noci jako malé městečko.

Chvilku potom, co jsem si lebedila, jak se nám hezky šlape, jsem začala blbě vidět na pravé oko, jako bych pořád koukala na červenou šmouhu. V tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího, než postupovat rychle na vrchol, abych tam v klidu mohla zjistit, co se děje. Tak mi ani nevadilo, že Maruška nasadila poměrně rychlé tempo a bez debat jsem spěchala za ní. Nezastavila mě ani téměř kolmá ledová stěna, kterou bylo možné vylézt jen za pomocí cepínu a předních hrotů maček. Šestihodinovou cestu vzhůru jsme nakonec zvládli za hezké čtyři hodinky. Než se ale na vrchol dostali i ostatní, strávili jsme nad šest tisíc dobré dvě hodinky, což dodnes nechápu, protože jsem stihla udělat jen jedno kratičké video a míň než 5 fotek. Celá situace nahoře byla mírně podivná, pamatuju si jen to, že mi byla pěkná zima, pořád jsem se klepala, ale nebyla jsem si schopná dát záložní bundu. Měla jsem žízeň i hlad, ale nedala si pití ani tyčinku. A jen jsem si v hlavě opakovala, že už bych chtěla dolů. Už začínám rozumět všem zkratům v myslích horolezců ve vysokých výškách. Mám pocit, že jsem na vrcholu byla tak 10 minut – ani by mě nenapadlo, že jsem tam byla celé dvě hodiny. Intenzivně si pamatuju jen pocit, že chci strašně dolů.

Jak je známo, cesta na vrchol je jen půlka úspěchu a je potřeba dostat se ještě bezpečně dolů. A já věděla, že nás čekají ještě hodiny slaňování. První půlka šla docela hladce, ale jakmile jsme začali potkávat horolezce, kteří teprve lezli nahoru, začaly se na fixních lanech tvořit nepříjemné kolony, které neskutečně prodlužovaly cestu do bezpečí. Ve vypjatých momentech, kdy horolezec nemohl nahoru a my kvůli jeho pomalému postupu nemohli dolů, jsme se dokonce vzdávali jištění a fixních lan se jen přidržovali, tak moc jsem z toho kopce chtěla dolů. V poslední čtvrtině mě bohužel opět dostihla klasická sestupová bolest  hlavy, nezvládla jsem nic jiného, než si sednout na zadek, tlačit do sebe tibetský chleba a zoufat si. Byla jsem neskutečně unavená, sotva jsem pletla nohama a věděla jsem, že nás čeká ještě závěr po mokrých šutrech. Horko těžko jsem sbírala poslední zbytky sil. Díky únavě jsem samozřejmě dělala chyby, byla jsem neopatrná a tak netrvalo dlouho a pěkně jsem si nabila zadek. Klouzala jsem dolů z obřího šutru a v hlavě mi neběželo nic jiného, než že si rozhodně zlomím nohu a už se odsud nikdy nedostanu. Naštěstí to odskákaly jen kalhoty, ale do high campu jsem se potom už skoro doplazila.

Ve stanu jsem se svalila na matraci, srkla si čaje a horké polívky a okamžitě usnula. Probudila jsem se zhruba za hodinu s tím, že se tábor bourá a my musíme pokračovat ještě pár kilometrů do osady Lobuche. Batoh jsem balila opět v šílených bolestech hlavy, tentokrát jsem ale věděla, že mě čeká ještě pár hodin chůze, takže jsem se vykašlala na předpisy a rovnou si lupla dva růžové prášky. Cesta do vesnice Lobuche (4940m) nám sice ještě dala zabrat, ale celou dobu jsme si ťapání zpříjemňovali vyjmenováváním radostí, které si v lodži dopřejeme. Neskutečně jsme se těšili na sprchu a na pivo, obojího se nám v posledních mnoha dnech nedostávalo, takže za tekoucí teplou vodu bychom dali cokoli. O to horší bylo zjištění, že v Lobuche tekoucí voda neexistuje, takže sprcha se nekonala. Místo ale leží na trase treku do everestího base campu, takže západním turistů nabízí i skoro evropskou kavárničku s dorty.

Jako náhradu za teplou vodu jsem si tak dala obří kafe a tu nejčokoládovější věc, co byla ve vitríně. A byla zpocená, špinavá, spálená, bolavá, ale neskutečně spokojená. Dali jsme to. Fakt jsme vylezli na kopec vysoký 6119 metrů. Svítilo nám k tomu sluníčko a z vrcholu viděli ty nejkrásnější himalájské velikány. Skoro všichni jsme cestou nahoru měli nějaký problém, nikdo jsme vrchol nedostali zadarmo, ale stáli jsme tam. Kdyby tady pivo nestálo víc než v Norsku, asi bychom to oslavili, ale nechali jsme si zajít chuť a velmi brzy jsme se zakutali do svých pokojíčků. Na tom našem v noci chrastila myška (doufám, že to byla myška), ale vyspali jsme se do růžova.

7. Everest Base Camp

Ráno nám ovšem překazilo počasí. Poprvé se na nás neusmívalo sluníčko, nebe hlásilo zataženo. Naši dobrou náladu ale nemohlo nic pokazit, takže jsme ignorovali mlhu i davy turistů mířících do Everest Base Campu (ano, právě tady se náš Trek přes tři sedla protíná s Everest Base Camp trekem) a pokračovali dál do Gorak Shepu (5164m), kde jsme odložili náklad a nalehko se vydali společně s lidmi všech národností, tvarů a stáří do základního tábora nejvyšší hory světa. Ve zkratce – bylo to velké zklamání. Právě tady nás doběhla zvrácenost masivního cestování a v momentě, kdy jsme se po cestě vyhýbali bezvládným tělíčkům těch, kteří ignorovali své schopnosti a možnosti a za každou cenu museli vidět Everest Base Camp, jsme věděli, že naše putování liduprázdnou a nedotčenou přírodou bohužel končí. Naneštěstí se ještě zhoršilo počasí, takže jsme třetí sedlo museli vyměnit za horský úprk. Z Gorak Shepu už nás tedy čekalo už jen putování směrem do nížin.

8. Cestou do nitra

Nečekala jsem už mnoho dalších zážitků, ale cesta do Dingboche (4410m) přes zelené pastviny a hobití domečky z kamenů byla v mlze tak kouzelná, že jsem s velkou lítostí začala počítat poslední dny, které nám v horách zbývaly. V Dingboche jsem si pak po nekonečných 10 dnech dopřála první horskou sprchu. Trvala dvě minuty, čůrek vody neměl žádný tlak a v plechové boudě byla taková zima, že se rozhodně nedalo bavit o příjemném zážitku, ale měla jsem umyté vlasy a připadala jsem si zase jako člověk. Skvělý pocit k nezaplacení! Večer jsme si dopřáli i pivo a vrátila se nám skvělá nálada, která nás navíc neopustila až do konce dnů v horách… Další dny plynuly v poklidu, pomalu jsme sestupovali zpět do Lukly, kde naše dobrodružství končilo. Cestou jsme se zastavili v budhistickém chrámu v Tengboche (3860m), přecházeli mosty z ocelových lan, potkali stovky modlitebních praporků, zdravili místní děti, které po horských cestičkách chodí do školy, do syta jedli nepálské pochoutky a přemýšleli o tom, co v nás tahle cesta zanechá.

9. Zpátky domů

Letecká doprava do Ramechhapu už nebyla tak dramatická, o to dramatičtější byla bohužel cesta jeepem do Káthmándú. Vlivem klikatých cest a drobného slavení den před odjezdem bylo polovině posádky (včetně mě) opravdu špatně, obsah žaludku jsem na cestě nechala hned několikrát. Ale mám na co vzpomínat a před takovou cestou už rozhodně nikdy nebudu popíjet místní rum. Fakticky! V Káthmándú jsme k výstupu na Lobuche East dostali oficiální papír, takže si k certifikátů z copywritingu, aromaterapie nebo psaní na stroji můžu přidat i certifikát z dosažení šestitisícového vrcholu. Dva dny jsme v hlavním městě strávili poflakováním, nakupováním místních pochoutek na nejbarevnějších a nejdivočejších trzích, skvělým jídlem všech možných kuchyní světa, obdivováním chrámů, opic a mandal a nákupem výrobků z jačí vlny. Po 23 dnech jsme se pak vydali domů s jedinou myšlenkou. Kdy se vrátíme na další kopec?