Dneska je to přesně 32 let od mého narození. Ještě před pár lety bych nevěřila, že mi stárnutí vůbec nebude vadit, a už vůbec by mě nenapadlo, že si s každým rokem navíc budu připadat hezčí, chytřejší, zkušenější, pokornější a sebevědomější. Nikdy mi nebylo líp, těším se na každý nový den, týden, měsíc a rok a rozhodně nemyslím na to, kolik mi je let. Nikdy, ani jednou. Zásadní zjištění mého posledního roku je fakt, že můžu dělat přesně to, co chci. Že je všechno jen a jen v mojí hlavě a že jediný limit jsem já sama, můj strach, moje lenost, nenašetřené peníze (což je samozřejmě taky jen a jen moje vina) a moje slabá vůle. Takže jsem se v mnoha ohledech přestala vymlouvat a vrhla jsem se na to, po čem jsem vždycky jenom toužila, ale nebyla schopná udělat první krok.

Za poslední rok jsem toho stihla opravdu hodně. Změnila jsem práci, seznámila se s pár skvělýma lidma, naučila jsem se o sebe lépe starat, začala víc přemýšlet o mých hodnotách a mnohokrát vystoupila ze své komfortní zóny.

A na několik věcí jsem extra pyšná, tak bych je tady chtěla zmínit.

Na co jsem pyšná

  • Zvládla jsem 2 horské maratony, Zlatohorskou padesátku jsem dokončila s odřenýma ušima, ale Jesenickou šedesátku o tři čtvrtě roku později už jsem dala v super čase. Věděla jsem, co chci, a musela jsem proto něco udělat.
  • Začala jsem psát tenhle blog. I přesto, že jsem od toho sama sebe mnohokrát odrazovala. Protože proč by lidi měli číst zrovna moje texty?! Ale jsem moc ráda, že jsem do toho šla a neskutečně mě těší, když mi říkáte, že vás blog baví, když mi píšete o rady na výlety a treky a když se se mnou bavíte o tématech, o kterých píšu. Je to vážně super!
  • Naučila jsem se znát své limity a umět se otočit ve správný čas. Dopředu nic nevzdávám, ale jakmile vím, že to nejde, netlačím se ničeho jen proto, že nechci selhat.
  • Přestala jsem se bát, že něco pokazím a kývla jsem na každou výzvu. Díky tomu jsem pak týden vařila na veslařském soustředění v Chorvatsku, nebo připravovala catering na premiéru filmu McQueen. A myslím, že obojí dobře dopadlo. Teď mě čeká další velká věc, ale o tom až později…

  • Zaveslovala jsem si ve vlnách. Když jsem s veslováním začínala, bylo mi blbě z každé hodiny na Vltavě. Bála jsem se a byla jsem nervózní z každé lekce. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že stačí pravidelně trénovat, zmizí tréma, začne mě to pořádně bavit a nakonec si zavesluju i v Jaderském moři, nevěřila bych. Každopádně dneska se mnou chodí už i Kuba a já bych pro veslování hrozně ráda nadchla i další, takže kdo ještě váháte, jděte do toho! Ráda předám kontakty na trenéry.
  • Přešli jsme zimní Krkonoše. Turistiku jsem vždycky provozovala od pozdního jara do podzimu a v zimě jsem na delší přechody nevyrážela. Až jsem objevila zimní verzi mapy.cz a s tím i trasy, které jsou v letních měsících neprůchozí. Zvládli jsme to ve vichru, v mlze, mraze, ale bylo to boží a od té doby už pro mě zima není žádný limit.
  • Zúčastnila jsem se lavinového kurzu. Jezdit na výstupy s horským vůdcem je neskutečný komfort, ale ráda bych se časem naučila to, co je k bezpečnému pohybu v horách potřeba a třeba umět poskytnout první pomoc těm, kteří zrovna neměli štěstí, mi přijde jako naprostý základ. Pokud jezdíte na skialpy, nebo vás láká zimní vysokohorská turistika, dejte vědět, ráda vás nasměruju na ty, kteří o zimnícho horách ví naprosto všechno.
  • Vyzkoušela jsem si ferraty. Konečně jsem se hecla a začala koukat i na skály. Myslím, že je to jen krůček k tomu dostat se dál, ale o tom možná až příští rok.
  • Stála jsem na vrcholu Wildspitze, druhé nejvyšší hory Rakouska. První výstup jsme kvůli počasí neuskutečnili a v polovině jsme se museli vrátit, ale tak moc jsem tam chtěla, že nás neodradila ani dlouhá cesta a vyrazili jsme podruhé. A vyšlo to! Ten pocit na vrcholu je neskutečný!
  • Prošli jsme Vysoké Taury. Na horách jsme prakticky pořád, ale Vysoké Taury nejsou Vysoké Tatry, takže trek kolem Grossglockneru pro měl byl opravdu velká výzva. A byl to rozhodně jeden z top zážitků celého roku. Díky těmhle 100 kilometrům jsem se posunula obrovským směrem dopředu.
  • Zamilovala jsem se do Zlatých Hor. Jsem tam doma a ne, neznám tam každý kopec. Bohužel. Ale díky lidem, kteří to tam mají rádi, jsem se naučila koukat se na místní přírodu jiným způsobem a žasnu, kolik krásy jsem kolem sebe měla celý život a nenapadlo mě prozkoumat každý kout. Tak až teď, pozdě, ale přece.

  • Naučila jsem se dobře jíst. Vždycky jsme jedli hezky, ale pár zlozvyků jsem přeci jen měla. Cpát se večer těstovinama a zapíjet to každý den vínem prostě není dobře. Když mi to říkal trenér, odmítala jsem ho poslouchat, ale jakmile jsem si na to přišla tak nějak sama, najednou to šlo. Zhubla jsem 5 kilo a cítím se skvěle.
  • Pravidelně vystupuju ze své komfortní zóny. Snažím se pořád něco učit, zkoušet nové věci, seznamovat se s novýma lidma a občas dělat i to, do čeho se mi třeba moc nechce. Zkouším longboard, keramiku, kamarádím se sousedkou, která je o 40 let starší, … Cokoli, co ještě neumím, nebo neznám, chci vyzkoušet. A i když mě to stojí spoustu úsilí a přesvědčování sama sebe, snažím se vždycky jít do toho. A ono je to pak skoro vždycky super.

Několik věcí se mi taky nepovedlo, ale to k životu taky patří. A i když jsou na mých sociálních sítích jen chvíle, které si chci pamatovat, občas je fajn mluvit i o věcech, které se nedaří.

Co mě mrzí

  • Opět jsem nebyla schopná skoncovat se svou trémou a naučit se mluvit na veřejnosti. Je to můj obrovský strašák, pořád se mi klepe hlas, z mikrofonu je mi mdlo a vystupování před lidma mě totálně děsí. Tak snad se toho jednou zbavím.
  • Neumím odpočívat. Nejde mi to. Zůstat o víkendu doma, číst si, spát do oběda, jen tak být a nic nedělat. To mi prostě nejde. Hrozně bych chtěla všechno neplánovat, nemít program na každou vteřinu, ale když sedím na místě dýl než dvě hodiny, vyskočí na mě FOMO a hned začnu něco tvořit. Jednou se z toho zblázním, nebo na tom budu muset začít pracovat.
  • Opět jsem potratila. Už podruhé. Píšu to sem, protože jsem o tom nikdy moc nemluvila, většina mých kamarádů ani netuší, že se něco takového v mém životě odehrálo. Ale je to jen proto, že se první měsíce těhotenství vždycky úzkostně tají, aby se náhodou něco nestalo. A když pak vaše okolí neví, že jste v jiném stavu, logicky se ani nedozví, že se něco pokazilo. A že vám je blbě, smutno, že vás to mrzí, že chcete jen ležet a na nic nemyslet, ale nejde to. Přitom těch holek, kterým se něco podobného stalo, je hrozně moc. A já myslím, že by se s okolím mělo kromě šťastných chvil sdílet i to trápení. Je mi 32 a logicky se mě na těhotenství ptá úplně každý, naposledy to se mnou dost nevybíravým způsobem řešila třeba i paní na pedikúře. Tak já jen, že ne každej, kdo ještě nemá děti, je sobec a kariérista. A ne každej, kdo ještě děti nemá, je z toho logicky nešťastný. Já už jsem se sice dvakrát těšila, ale to, že to nevyšlo, neznamená, že se z toho hroutím. Miluju svůj život a baví mě každý den, který prožiju se svýma nejbližšíma. A je úplně fuk, jestli jsme dva, nebo jestli nás bude časem třeba pět. Takže lítost není na místě.

Do příštích narozenin si přeju jediné. I nadále věřit v to, že život není o nalezení sebe sama, ale o vytváření sebe sama. Takže pokud jste dočetli až sem a víte o čemkoli, co vás netěší, změňte to, ať je vám 21, 35, nebo 50. Můžete to udělat kdykoli, nikdy na nic nejste staří.