Výkonnostní pěší turistika? Organizovaný pochod? Ultratrail? Brrr. Nikdy by mě nenapadlo, že budu někdy v životě nadšeně popisovat svoji zkušenost s padesátikilometrovým trekem na jeden zátah. Než jsem se totiž zapsala na svůj první dálkový pochod, musela jsem si uvědomit jednu podstatnou věc. Že je chůze skvělá, upevňuje zdraví, a zvyšuje vytrvalost, to už jsem věděla. Abych ale byla schopná přijmout fakt, že koktejl čerstvého vzduchu a přírody jako takové působí blahodárně taky na moje emoce, musela jsem v lese strávit podstatně více času, než jsem si myslela. Neznám nikoho, kdo by si nečistil hlavu mimo šum města, takže procházkářů mám kolem sebe spoustu. Pro mě má ale pobyt a pohyb v přírodě ještě jeden důležitý rozměr a tím je dřina. Nedovedu si představit, že bych bloumala hodinu lesem a že bych mezitím sama od sebe přišla na jiné myšlenky a hodila za hlavu všechny starosti, ačkoli vnímám přírodu jako chrám, nepředpokládám, že má zázračné účinky. Dodneška si pamatuju, jak jsem na střední škole chodila po lese a čekala na moment, kdy ze mě spadne všechen školní stres. Namísto osvícení mi pak do cesty skočila jenom zmatená srna a já jsem na dlouhou dobu myslela, že lidi mluví o čištění hlavy v přírodě podobně, jako když odpovídají ´mám se dobře´ na otázku jak se mají. Prostě jsem jim to nevěřila. Poprvé jsem ten blažený pocit pocítila až o několik let později, když jsem se s vypětím všech sil škrábala k úpatí ledovce na hoře Kazbek v Gruzii. Tehdy mi došlo, že příroda za nás nic neudělá a že si každý svoje myšlenky musí odehnat sám. Od té doby se snažím chůzi, přírodu a čerstvý vzduch kombinovat ještě s fyzickou námahou a bylo jen otázkou času, kdy si začnu věřit natolik, abych se mohla účastnit horského maratonu. A protože ta chvíle konečně nastala, můžu svoji zkušenost předat s radostí dál.

Příprava

Než jsem se v říjnu postavila na start Zlatohorského trekingu, zvládla jsem se o pár měsíců před tím z jednoho dálkového pochodu odhlásit. Bála jsem se. Nechtěla jsem selhat a nedojít v požadovaném limitu, tak jsem hledala výmluvy, proč nejít. Jasně, bylo horko, měla jsem moc práce, ten víkend jsem prostě chtěla zůstat doma a nikam necestovat, ale ve skutečnosti jsem jen hledala zástěrku pro fakt, že jsem na šedesátikilometrový pochod v kopcích prostě neměla. Jsem zvyklá chodit, denně makám na tom, abych ušla svůj limit 10 000 kroků (a v Praze je to s tramvají na každém rohu někdy sakra problém), ale na jaře jsem se namísto šlapání do kopců věnovala spíš poznávání evropských metropolí, takže mi bylo jasné, že silou vůle pochod nedotáhnu, že budu potřebovat nakopnout fyzičku. Namísto odjezdu do Jeseníků jsme si proto naplánovali posilovnu, začali chodit k trenérovi a souběžně s tím naplánovali letní víkendy na horách. Zvládli jsme Krušné hory, Slavkovský les, Bílé Karpaty, Jeseníky, Orlické hory, Broumovsko, Adršpašsko-teplické skály, dvakrát Krkonoše, České středohoří a jako bonus alpský výšlap se vším všudy na Hoher Dachstein. Zpětně to vnímám jako nejlepší volbu, jedině díky tréninku si člověk dovede užít i náročný terén a dvanáctihodinovou chůzi v tempu. Ušla bych to i bez předchozích zkušeností? Asi jo, ale možná by to bylo mých prvních a posledních 50 kilometrů na jeden zátah. Takže rada číslo jedna – makejte na sobě!

Vybavení

Den před startem jsme na hromádky chystaly všechno, bez čeho se na pochodu neobejdeme a u kontroly trekových holí jsme bohužel zjistili dost nepříjemnou věc, se kterou jsme sice mohli počítat, ale doufali jsme, že se nám vyhne obloukem. Hole nám zatuhly, takže naše skvělé, ultralehké Fizany jsme museli nechat doma. Shodli jsme se na tom, že kdybychom je měli s sebou, byli bychom nejen rychlejší, ale neunavili bychom se tak rychle, jako při ostré chůzi bez nich. Záviděli jsme každému, kdo kolem nás s trekovými holemi prošel. Pokud nad jejich použitím ještě váháte, nebo vám přijdou jako podvod, zkuste se na to podívat jinak. Jeden kamarád nám kdysi řekl, že pokud se člověk při chůzi potřebuje podpírat holemi, nemá chodit. Mohla jsem odpovědět, že kdo potřebuje do lesa nosit boty, měl by zůstat doma, neudělala jsem to, ale myslela jsem si svoje. Mezi lidmi, kteří hole používají a těmi, které je z různých důvodů používat nechtějí, cítím lehké napětí, ale zapomeňte na předsudky a minimálně při dlouhé chůzi odlehčete nohám tím, že jim pomůžete rukama. Neméně důležité jsou ale rozhodně boty, je třeba opravdu zvážit, která obuv s vámi trasu zvládne nejlépe. O pohorkách jsme neuvažovali ani minutu, ačkoli týden před startem bylo počasí kolem Zlatých Hor daleko od ideálu, věděli jsme, že trochu bahna našim trailovým běžeckým botám neublíží. Litovala jsem všechny borce, kteří se na startu objevili ve vysokých kožených botách. Pevnou kotníkovou obuv beru do českých hor jen zřídka, pokud vím, že půjdu dlouho a ponesu těžký batoh, nicméně i tak je dobré pohory vždycky střídat s lehkou obuví. Samozřejmostí je zkušenost s konkrétní botou, nový pár bych na padesátku rozhodně nevzala. A ponožky! Do batohu vemte alespoň dva páry na výměnu, třeba je nepoužijete, ale třeba vám zachrání odřené nohy. O tom, že by ponožky měly být bez děr a jakéhokoli spravování, ani nemluvím. Pokud se vám přeci jen podaří nohy vlivem tlaku a tření zranit, mějte u sebe skvělé gelové náplasti značky Compeed, dají se pořídit v lékárnách i v drogeriích, jsou dražší, ale jakmile se vám podaří nohu sedřít, nebudete litovat ani koruny. Zbytek výbavy je potřeba volit dle preferencí daného chodce, ačkoli já bych si bavlněné tričko nevzala, věřím tomu, že spoustu lidí materiál trika vůbec neřeší. Obecně je dobré omezit třecí plochy, takže zvolte kalhoty, které nemají zipy (odepínací nohavice) a spodní prádlo, o kterém nebudete vědět. A když už jsme u téhle oblasti, minimálně dva dny před závodem zapomeňte na holení. Osvědčilo se mi mít u sebe pro každý případ čelenku proti větru a rukavice z lepšího materiálu. A vždycky si děkuju, že jsem těch pár gramů navíc sbalila do baťohu.

Svačina

Když jsem přinesla deset housek, Kuba si klepal na čelo, že jsem se zbláznila. Přišlo mu to hrozně moc, ale já vím, že jakmile mám hlad, moje nálada okamžitě klesá na bod mrazu. Jasně, houska rozhodně nepatří k nutričně nejvyváženějším potravinám, na druhou stranu, nechtěla jsem do sebe cpát něco, čím se normálně neživím (ne, že bych se houskama cpala od rána do večera, ale sendvič jako svačinu si občas dám). A z vlastní zkušenosti vím, že sladké tyčinky jsou fajn, ale zvládnu maximálně dvě a pak už je nechci ani vidět. Za celou dobu jsem slupla celkem čtyři hojně obložené housky, jednu mrkev, půlku kedlubny, oříškovou tyčinku a tatranku a strašně moc mi chyběly dvě věci – teplá polívka a kafe. Termosky na jídlo považuju za naprosto boží vynález a dodneška nechápu, jak je možné, že jsme na polívku zapomněli. Polévka dodá tělu spoustu živin, zasytí, zahřeje, člověk jí a u toho dodržuje pitný režim, takže na dlouhý trek ideální jídlo. No a to kafe prostě proto, že mám kávu spojenou s dokonalou pauzou a když si sednu na kafe, mám vždycky pocit, že hrozně intenzivně odpočívám, i když je to jen pár minut. Navíc brzké vstávání a pohyb bez přestávek člověka vážně unaví, takže rychlá vzpruha by rozhodně přišla vhod. A zase, máme mini termosku na kávu, ale kdoví proč jsme ji nechali doma. Nevadí, příště už budeme chytřejší. Buďte taky! Koho trápí křeče, rozhodně nepodcení přípravu a aspoň týden před startem slupne každý den pilulku hořčíku. Jako zálohu pak mějte pytlík chipsů, přijde mi to jako lepší varianta, než do sebe ládovat kopečky soli. V Marks and Spenceru mají super malé balení brambůrků, které se hodí na každý delší výlet.

Trasa a pauzy

Kdybych se na svůj první dlouhý pochod vydala do Beskyd, nebo do jakýchkoli hor, které neznám, určitě bych dlouze předem studovala terén a převýšení. Vždycky, když jedu na konkrétní místo, už dopředu vím, která část mi dá nejvíc zabrat, kde půjdu dlouze z kopce, kolik je po trase turistických přístřešků s lavičkou i kde jsou nejlepší výhledy. Vzhledem k tomu, že startoval Zlatohorský treking v Jeseníkách, kde jsem se narodila, mávla jsem nad trasou rukou, spokojila se s tím, že to přece kolem Zlatých Hor znám a dál jsem nad ničím nepřemýšlela. Chyba. Pečlivá příprava by mi přitom nezabrala víc než čtvrt hodiny. Kdybych si na aplikaci Mapy.cz předem vytipovala místa s výhledem a rozvrhla si pauzy i svačinky, měla bych se během pochodu na co těšit, upínat se totiž na cíl, který je v nedohlednu, náladě v týmu úplně neprospívá. Nemuseli bychom pak jíst za chůze, odpočívat na místech, kde se to výletníky jen hemžilo, pít u cesty a výhledy pak kvůli časovým ztrátám jen prosvištět. Možná se to zdá jako zbytečná prkotina, ale fakt není. Ideální je taky stanovit si cíle, kam je potřeba dojít v určitém časovém horizontu a časy pak dodržovat. Nikdo pak nemůže tvrdit, že se jde moc rychle, nebo moc pomalu. Podle toho, jestli na dané místo dorazíte dříve, nebo později, pak můžete zkrátit, nebo ideálně prodloužit pauzy.

Nálada

Nic nám neudělá větší radost, než když si po cestě najdeme nové kamarády. Vyplatí se zdravit kolemjdoucí, být ohleduplný vůči ostatním a nebát se dát do řeči s cizími lidmi. Na Zlatohorském trekingu se k nám už na začátku přidal kluk s tím, že nemá mapu, dali jsme se do řeči a měli jsme vždy radost, když jsme se s ním na další kontrole zase setkali. Velkou část druhé poloviny jsme pak šli společně a navzájem se obohatili o vlastní zkušenosti. Martin nám vyprávěl o dlouhých pochodech, protože jich prošel už mnoho a ví, jak za 24 hodin ujít 100 kilometrů, my jsme mu vyprávěli o našich zahraničních horských výletech. A společně nám pak cesta ubíhala mnohem líp.

PS: Cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem.