Grossglockner to sice není, ale i tak může být Wildspitze (3770 m. n. m.) pro začínající alpinisty bránou, která vede ke čtyřtisícovkám. Alespoň u mě to tak určitě je.

Na vrchol jsme se vydali už v prosinci, ale díky silnému mrazu, lavinovému nebezpečí a nepřízni počasí jsme se po dvou nocích ve winterraumu Breslauer Hütte vraceli domů s nepořízenou. Už při zpáteční cestě domů jsme ale v kalendáři hledali nový společný termín, abychom druhou nejvyšší horu přeci jen zdolali. Opět jsme se domluvili s horským vůdcem Standou, který k naší skupince (Lukáš, kterécho jsme potkali na Dachsteinu, Kuba a já) přizval ještě Honzu a Aloise. Volba padla na červen, takže jsme se následující půl rok měli na co těšit.

Z Prahy jsme odjížděli před šestou ranní a do jižního Tyrolska, do vesnice Vent, jsme dorazili kolem druhé odpoledne. Dobalili jsme cepíny, mačky a ferratové sety a v šesti lidech jsme vyrazili směrem k winterraumu Breslauer Hütte. První polovina cesty vede po sjezdovce, takže by se dala s klidem označit za nepříjemný krpál. Potkali jsme několik stád kráv a ovcí, jinak nikoho. Na chatě nebyl vůbec nikdo, takže jsme si v klidu uvařili kafe a na terase plánovali sobotní výstup na vrchol. Zatímco jsme vařili večeři, k chatě se blížila skupinka dalších čtyř lidí, k našemu překvapení dorazili ještě čtyři Ostraváci a později ještě místní pár, nakonec nás ve winterraumu nocovalo 12. Před odchodem na kutě jsme se ještě domluvili, jak kdo bude odcházet, abychom se ráno zbytečně nedohadovali o koupelnu (ehm, jednu latrínu) a kuchyňku. A v deset jsme všichni ulehli ke spánku. Chata nabízí palandy, vlněné deky a polštářky, takže stačí zabalit jen hedvábnou vložku do spacáku, ti odolnější, kteří se nebojí breberek, nemusí balit nic. V noci jsme klasicky nemohli usnout a navzájem jsme se budili častým převalováním, ale i ta nervozita k výstupu patří, takže se to dalo vydržet.

V sobotu jsme vstávali v pět ráno, všichni ve skupině snídali vločky, já vím, že mám po kaši brzy hlad, takže jsem do sebe nacpala krajíc chleba a hrnek čaje. Vyráželi jsme po šesté, venku zatím pomalu vyšlo slunce a k ledovci jsme ťapali pod modrým nebem bez mráčku. Idylka. Až pod ferratu a sedlo Mitterkarjoch je cesta skutečně za odměnu, prakticky po rovince a s krásným výhledem do krajiny, po pravé straně je pak brzy vidět samotná Wildspitze. Chvilku jsme na ni zbožně hleděli, pozorovali její severní stěnu, za chvilku jsme ale nasadili mačky a šli jsme na první zkoušku cesty – zdolat strmý 45 stupňový kopec. Tady začaly pravé muka, nejen, že je to kopec jako kráva, ale množství tajícího sněhu nám každý krok stěžovalo, protože jsme se propadali po kolena. I tak jsme ale k ferratě došli s úsměvem a teď už na to vzpomínáme jen jako na příjemné ráno plné sněhu. Ferrata je lehoučká, některé úseky ale byly zasypané sněhem, takže jsme se na jednom místě museli dojišťovat lanem a závěr jsme prošli úplně bez jištění. V sedle Mitterkarjoch se bohužel zatáhlo nebe, padla mlha a nástup na ledovec nám tak znepříjemňovala nepřízeň počasí. Na sedle jsme se posilnili tyčinkama, oblíkli další vrstvu a navázali se na lano. Trhliny bohužel nebyly vůbec vidět, všude bylo velké množství sněhu, takže každý krok byl sázkou do loterie. Nepříjemný pocit. Zvlášť v momentě, kdy jsme stáli uprostřed ledovce a netušili jsme, kudy dál. Naštěstí jsme v dálce zahlídli naše spolunocležníky z winterraumu Phillipa a Nadine, takže jsme svou navigaci upravili podle jejich polohy a ťapali jsme dál. I přesto, že byla viditelnost nulová, nemohla jsem se dočkat, až zmizím z toho sněhového nekonečna a budu na vrcholu. Pod vrškem jsme se naposledy občerstvili, sundali baťohy a přebytečně vybavení a vyrazili na vrchol. Cesta teda není vhodná pro slabší povahy, severní strana po pravé straně je opravdu hodně příkrá a krok vedle může být taky ten poslední. Snažila jsem se koukat jen před sebe a nedívat se nebezpečí zbytečně do tváře. Poslední půlhodinka tak nebyla úplně příjemná. Po nekonečných šesti hodinách od startu jsme ale byli konečně tam. Vrchol prý nabízí neskutečné výhledy do celých Alp, my jsme klasicky neviděli vůbec nic. Jen bílo, takže jsme se nahoře moc nezdrželi a brzy už jsme šlapali dolů.

Na ledovci jsme se navázali a tentokrát už jsme se vraceli cestou, po které jsme původně měli vystoupat i nahoru. K našemu překvapení se do nás v půlce cesty po ledovci dost opřelo slunce, takže kromě trhlin jsem se začala bát ještě nebezpečí laviny pod ferratou. Tam jsme se pro jistotu opět navázali na lano a jeden po druhém jsme se spouštěli dolů. Protože jsem šla jako první, počáteční krůčky mi teda nebyly úplně příjemné, ale čím níž jsem byla, tím hezčí bylo počasí, takže se mi brzy vrátila super nálada a i když jsme se cestou dolů propadali úplně stejně jako nahoru, už jsme se tomu jen smáli a s pusou od ucha k uchu jsme se po zadku doklouzali až k suti, kde jsme konečně sundali mačky a další gear. Chvilku jsme se vyhřívali jen tak rozpláclí na kameni a pak už jsme se každý svým tempem vydali dolů k chatě. Tam na nás sice čekalo překvapení v podobě klubového setkání členů Alpenverein, ale s ostravskou skupinkou jsme se společně s péřovkama přesunuli na terasu a výstup decentně oslavovali na čerstvém vzduchu. Uvařili jsme si večeři, ještě chvilku povídali, ale o půl desáté jsem se klasicky odplížila na kutě a druhou noc prospala jako mimino.

V neděli ráno jsme si budíky nařídili opět na brzké ráno a vyrazili ještě na příjemnou ranní procházku na blízkou horu Urkundholm (3234 m. n. m.), kam jsme se nalehko vydali ještě před snídaní. V sedm ráno už jsme se tam kochali rozměrem okolních hor, totálním klidem a jasným počasí. Absolutní nádhera. V chatě jsme pak sbalili poslední saky paky, uklidili po sobě a ještě dopoledne vyrazili směr Praha. Cesta autem byla klasicky nekonečná, ale tentokrát jsme z Ötzalských Alp odjížděli s dobitým vrcholem, takže s obrovskou radostí a s otázkou: Kam dál?

Praktické info:

  • Ve winterraumu je zhruba dvacet postelí, deky a polštáře, suchý záchod, kamna a kuchyňka s vybavením. A spoustu dřeva na zahřátí.
  • Kdo dřív přijde, má lepší místa, takže se vyplatí dorazit relativně brzy a zajistit si postele vedle kamen.
  • Časové značení je docela přísné, hodně jsme se zdrželi kvůli propadajícímu se sněhu, takže je dobré počítat s několikahodinovou rezervou.
  • Na vrchol si vezměte dostatek vody, naše skupinka měla průměrně litr na hlavu a bylo to málo, cestou dolů už jsme se navzájem museli dělit o poslední zbytky tekutin.
  • Doporučuju hodně oříšků a čokolády, je to potřeba.
  • I když počasí nevychází podle plánu, je to zážitek, i s nulovou viditelností patří výstup na vrchol k mým top životním zážitkům.
  • Bacha na formu, ačkoli je výstup v podstatě easy, pořád platí, že do necelých čtyřech tisíc musíte být fyzicky zdatní, mít silnou vůli a netrpět na závratě.