Vybrat z obrovského množství tras v Alpách tu nej je v podstatě nadlidský úkol, takže než jsme zvolili okruh kolem Grossglockneru, strávili jsme mnoho hodin nad zvažováním oblasti, délkou treku, způsobem ubytování i tím, jak se na místo nakonec dostaneme. Vy už nemusíte. Vysoké Taury totiž splňovaly všechno, co jsme si od týdenního treku v horách přáli. Jsou dobře dostupné vlakem z Prahy, díky poměrně náročným výstupům tady často za celý den vůbec nikoho nepotkáte a dá se tady skvěle najíst, takže můžete ušetřit místo v batohu a netahat vaření ani suroviny. Takže pokud máte dobrodružnou povahu, nevadí vám sníh, skály, vyhledáváte velké převýšení a samotu, vyražte na okruh s názvem Glocknerrunde!

Co před výletem:

  • Pokud pojedete vlakem, zabookojte si jízdenku s předstihem. Spojení Praha – Zell am See je možné zakoupit už cca od 500 Kč, ale jen pokud si vzpomenete včas. V opačném případě je cena až trojnásobná.
  • Ubytování jsme rezervovali jen na první noc v Kaprunu, na další chaty jsme volali vždy až v den příchodu, ale pokud nepůjdete o víkendech, můžete s klidem dorazit i bez rezervace.
  • Zabalte plnou polní, nepromokavá bunda, teplé rukavice a čepice jsou základ, ale rozhodně nezapomeňte na turistické hole, budou vám oporou při četném procházení sněhových polí. A na závěrečnou pasáž doporučuju kvalitní nesmeky, nebo mačky.
  • Svačinky netřeba, z ČR si vezměte jen pár tyčinek na každý den, stravovat se dá pohodlně na chatách, šetřete každé kilo v baťohu, v krpálech to oceníte (a že jich je). To platí i v případě, že nejíte maso, všude se dá slušně najíst a ne, smažený sýr jsme neměli ani jednou.
  • Vezměte si pořádnou lahev na vodu a doplňte každé ráno při odchodu z chaty, po cestě většinou na místo s vodou nenarazíte. Nám se osvědčilo tahat s sebou 1,5 – 2 litry na osobu, ideálně v camelbaku.
  • Na celou cestu jsme používali aplikaci mapy.cz (nezapomeňte si Rakousko stáhnout pro použití v offline režimu) a Alpenvereinaktiv (brožurku v angličtině si stáhněte tady). A cesta je skutečně skvěle značená, GPS jsme v podstatě nepoužívali a řídili jsme se jen rakouskými ukazateli a značkami.
  • Nezapomeňte, že délka cesty se neuvádí v kilometrech, ale v hodinách, a uvedené stopáže jsou docela přísné. Rozhodně nepůjdete rychleji, spíš počítejte hodinku až dvě k dobru.
  • Počasí je klasicky horské, ani den předem nebudete vědět, jak druhý den skutečně bude. Vyrážejte brzy ráno, ať se vyhnete odpoledním bouřkám. Po cestě se prakticky není kam schovat a dost často jdete po hřebeni, takže opravdu nechcete, aby vás potkala bouřka.
  • Zvažte, jestli netrpíte závratěmi. Několik úseků je dost na hraně. A ano, často budete muset vystoupit ze své komfortní zóny, abyste se z bodu A dostali do bodu B. Ne že by na cestě byly úplně nebezpečné úseky, ale ne vždycky jsem se při přechodu cítila dobře.
  • Pokud s vysokohorskou turistikou nemáte vůbec žádné zkušenosti, vydejte se raději jinam. Taury jsou skutečně Hory s velkým H, takže je potřeba umět plánovat, dobře se orientovat, mít pevný krok a umět si poradit s nepředvídatelnými situacemi.
  • Mějte u sebe dostatečný obnos, počítejte s útratou až 50 euro na den.

Kaprun – Rudolfshütte

První část trasy byla rozhodně nejintenzivnější a snad i nejkrásnější. Možná proto, že jsme za celodenní tůru potkali jen dva horolezce. Připravte se na několik brodů řeky, pořádné stoupání, několik sněhových polí, nekonečné výhledy, skály, suť a absolutní samotu. Pozor dejte na sněhová pole, často nejsou tak hluboká, jak se zdá a můžete se propadnout až k suti. Kuba má dodnes nepěknou jizvu na koleni, ale mohlo to dopadnout i zlomenou nohou. Jako největší nepříjemnost z celého dne hodnotím poslední stoupání k Rudolfshütte – po šesti hodinách chůze do kopce a z kopce, po kamení a po sněhu nebo po brodění řeky už jsme byli pěkně unavení a do dalšího krpálu už se nám opravdu nechtělo. Takže závěrečné hodinové stoupaní jsme si moc neužili, spíš naopak. Zato zbytek cesty je úplná procházka rájem! Pokaždé, když už si budete myslet, že nic krásnějšího nepotkáte, objeví se před vámi dechberoucí výhled, tyrkysové jezero, vodopád, nebo cestička panenskou krajinou… Skvělý je i horský hotel, kde budete první noc spát. My jsme zvolili nejekonomičtější variantu, ubytovali jsme se v lageru, tedy místnosti s několika palandami, ale společnost nám dělali jen dva kluci z Německa, kteří byli na stejné cestě, jako my, takže jsme si měli o čem povídat. Rozhodně si objednejte polopenzi, na bufetovou večeři dodnes vzpomínám….

Rudolfshütte – Sudetendeutschehütte

Druhý den ráno jsme vstávali na šestou, předpověď hlásila odpolední bouřky a čekala nás nejméně sedmihodinová cesta, takže na boží hotelové snídani jsme byli mezi prvníma. Podle popisků jiných trekařů jsme před sebou měli mít nejtěžší část trasy, takže jsme měli docela obavy, jestli všechno v pohodě zvládneme. Jakmile jsme vystoupali na horské sedlo Kalser Törl a otevřel se nám nekonečný pohled směrem ke Grossglockneru, rozklepala se mi kolena. Čekala nás cesta směrem do údolí sevřená obrovskýma horama, všude jen ticho, sníh a suť, neskutečný zážitek. Sněhové pasáže v tomto úseku nebyly úplně příjemné, za pomoci holí a maximální opatrnosti jsme sice všechny úseky zvládli bez maček, ale minimálně dva přechody byly opravdu hodně na hraně. Cestou k vrcholku Spinnewitrol vás čeká také několik velmi exponovaných pasáží, hodně úzkých chodníčků a děsivých srázů. Chce to opravdu pevný krok a pokud  jen trochu trpíte závratěmi, nekoukejte kolem sebe a nezastavujte se. Úsek to není dlouhý, ale projít ho není žádná sranda. Jakmile jsme se dotali k vrcholu, krajina se úplně změnila, všude kolem vodopády, zeleň, kozorožci a svišti, po několika hodinách v suti docela příjemná změna. Závěrečný úsek je ale bohužel opravdu protivný, myslím, že ho můžu s klidem označit za nejhorší úsek trasy. Zhruba po hodince v dešti jsme se ale konečně dostali k Sudetendeutschehütte. Chata je ale bohužel lehce nevlídná, správce odmítal zatopit či zbytečně rozsvěcovat světlo, takže namísto pohody na chatě vládla lehce ponurá atmosféra. Dlužno dodat, že jsme tam byli jen my dva, dva kluci a dvě dámy z Německa. Po večeři jsme šli spát a ačkoli jsme měli každý svou postel, rozhodli jsme se mačkat na jednom lůžku, abychom se alespoň trochu zahřáli. Nicméně v blízkém okolí jiná možnost ubytování není, takže ideálně tady spát v teplejších podmínkách, nebo se připravit na trošku diskomfortu. Každopádně nic horšího už vás na cestě nepotká.

Sudetendeutschehütte – Kals am Grossglockner

Ráno jsme se probudili rozlámaní a promrzlí a ačkoli venku stále pršelo, rozhodli jsme se na téhle nevlídné chatě nezůstávat a pokračovat dál. Čekala nás cesta do údolí, která nejprve vyžadovala zdolat další nelehkou část, vystoupat pod vrchol hory Gradötzkogel. Kluci z Německa, kteří po předchozím promoknutí vstávali brzy a vyrazili společně s námi, se zajištěné cesty nezalekli a oblíkli se do ferratových úvazků, my jsme nic takového neměli, takže jsme zatli zuby a šli jsme nahoru. Cesta vypadá hůř, než jaká ve skutečnosti byla – pokud máte pevný krok a nevadí vám trochu adrenalinu, jištění není třeba. Připomínám, že hodně foukalo a pršelo, a přesto jsme cestu zvládli bez obtíží. Pohled, který se vám naskytne po zdolání vrcholu je neskutečný – opět zeleň, jakoby byla celá krajina pokrytá mechovým koberečkem, neskutečná krása. Taky jsme věděli, že nás žádný náročný úsek nečeká, takže jsme konečně zvolnili a užívali si cestu do vesnice. Dokonce jsme potkali i jednu hospodu a poprvé jsme si po cestě mohli dát čaj. Ubytovali jsme se v domě u moc milé rakouské rodiny a užívali si krásný výhled, vlastní pokoj a teplou sprchu, vyprali jsme si trika a spodní prádlo a pořádně odpočívali. Ve vesnici je obchod, kde je možné doplnit další zásoby. Dá se tady zajít i na večeři nebo na pivo.

Kals am Grossglockner – Glorerhütte

První polovina trasy je trochu nuda a vede zpříma dokopce, ale i když vypadá nekonečně, nezabere vám déle než pár hodin. Při příchodu k Lucknerhausu jsme si neodpustili Radlera a kousek odpočinku a čekali jsme, až odplují mraky, abychom se konečně pokochali Grossglocknerem. Cestička k chatě pak vede přes ohradu s krávama, úplná alpská idylka. A ačkoli je klasicky do kopce (to je při téhle cestě ale úplně pořád), výhledy do všech stran bolest dost zmírňují. Cestou jsme potkali davy svišťů a i když je přítomnost civilizace a lehčí trasa znát na počtu turistů, pořád nepotkáváme více než 10 lidí za den… Na chatu jsme dorazili poměrně brzy, ale vládne tady opravdu přátelská atmosféra a skvěle tady vaří, takže nám vůbec nevadilo strávit tady druhou polovinu dne. Před západem slunce jsme se byli projít k hoře Medelspitze, odkud je Grossglockner jako na dlani. Nejlepší spot z celého treku, jen my dva, vítr, svišti a výhledy na Velkého zvoníka.

Glorerhütte – Glocknerhaus

Odpočinkový den, čeká nás jen 10 kilometrů. Brzy ráno jsme skromně posnídali z vlastních zásob a vyrazili na kávu na Salmhütte, jednu z výchozích cest na Grossglockner. Na rozcestí cca v půlce trasy je možné vybrat dvě cesty; my jsme zvolili tu složitější a i přesto, že je lehce dobrodružná, stojí za to. Trasa od Salmhütte ke Glocknerhausu je při srovnání se zbytkem treku docela příjemná, začátek vede po rovince a potom prudce z kopce k přehradě. Opět jsme dorazili moc brzy, takže jsme mocně odpočívali na chatě, respektive hotelu – víc než trekaři jsou na Glocknerhausu ubytování výletníci, co přijeli autem. Každopádně jídlo bylo OK a víno taky, takže kromě několika hodin odpoledního spánku jsme se stihli i poveselit v restauraci.

Glocknerhaus – Fusch an der Grossglocknerstrasse

Nejdelší úsek, měli jsme trochu obavy, jestli tu délku zvládneme, takže jsme opět vyráželi docela brzy, ale díky předešlému prospanému dni jsme měli docela dost energie. Původně jsme se divili, že je předposlední den tak krátký, ale odpočinek před posledním úsekem se opravdu hodí. Od dalších trekařů jsme věděli, že potkáme další sněhová pole a že je cesta náročná což se ukázalo jako pravda. Nicméně čekal nás další super den, který jsme začínali v zimní výbavě, v čepici, rukavicích a mačkách a končili zpocení v tílku a kraťasech. Tenhle den jsme potkali třítisícovky, ledovcová jezera, vodopády, strmé sněhové úseky, ale taky alpské louky plné květin a krav nebo malebná údolíčka. A přitom stačí ujít jenom 23 kilometrů. Po cestě rozhodně doporučuju zastavit se v Trauenralm, starodávné horské chatě, kde vám paní domácí uvaří to, na co máte chuť. Vychlazné lahváče si berete sami přímo z kádě u pramínku a kolem pobíhají štěňata. Ani se nám odsud nechtělo. Pokud se nebude chtít ani vám, zůstaňte přes noc. My už jsme spěchali do vesnice, odkud nám druhý den jel autobus do Zell am See. Fusch je poměrně vybavená vesnice, je tady ošklivý kemp u cesty a několik restaurací. Znovu bych se sem nevydala, ale byla to naše poslední alpská zastávka, kde jsme trek oslavili v retro restauraci banánovým pohárem.

Plusy:

  • Pokud neradi potkáváte davy turistů, tady se budete cítit dobře. Opravdu jsme nepotkávali skoro nikoho.
  • Chaty jsou docela volné, takže postel není třeba zamlouvat dlouho dopředu.
  • Můžete vyrazit opravdu kdykoli během léta, vlaky jezdí každý den.
  • Polovina lidí, které potkáte, budou pravděpodobně Češi. Nás vždycky potěšilo, že jsme si mohli předat zkušenosti s krajany.

Mínusy:

  • Mezi celodenními úseky mezi chatami často vůbec nic nepotkáte – ani přístřešek, ani chalupu, ani restauraci.
  • Po cestě nejsou žádné studánky, kde by se dala nabrat voda, takže je třeba nést si vše sebou.
  • Chaty nejsou úplně levné, ani když spíte v lageru. Nezapomeňte proto na pojištění Alpeneverein, ať máte slevu.

Vysoké Taury:

  • Největší alpský národní park.
  • Rozkládá se na území tří spolkových zemí (Korutany, Salcbursko, Tyrolsko).
  • 266 třítisícovek, včetně Grossglockenru, nejvyšší hory rakouských Alp.
  • Nejdelší horský systém Rakouska (200 kilometrů dlouhý hřeben).
  • Převládající horniny jsou žula a břidlice.