PCT, AT nebo CDT jsou zkratky, které nejednomu cestovateli okamžitě zvýší tep. Několikaměsíční prázdniny si ale nemůže dovolit každý, navíc, ruku na srdce, ne všichni zvládneme ujít tisíce mil. Nicméně kódy jako GR 20, 221 nebo 54 si mnoho cestovatelů jistě vybaví i o půlnoci, protože dlouhý trek lze zažít i v Evropě a to na mnohem kratších trasách. Dlouho jsem měla pocit, že ty nejlepší horské přechody jsou kdekoli, jen ne v České republice. První hikerskou dovolenou jsem tak prožila v Gruzii, další léto na Lykijské stezce v Turecku, v Rumunsku, pokračovala jsem v Norsku, v zimě jsem procházela španělské i portugalské ostrovy a na letošní jaro jsem naplánovala přechod Mallorky. Když mi v květnu došlo, že jsme tak dlouho vybírali letenky, transfery a ubytování, až se denní teplota vyšplhala k třiceti stupňům ve stínu, uvědomila jsem si, že si tenhle výlet musíme nechat na jindy. Souběžně s plánováním zahraničních treků, jsem ale poctivě šlapala po českých kopcích a bylo mi tam tak krásně, až jsme se rozhodli, že letošní léto chceme strávit doma. A aby nám nebylo líto, že se flákáme, naplánovali jsme si trasu na 250 kilometrů, vkuse. Věděli jsme, že se nám to bude líbit a že je dost pravděpodobné, že v trase budeme pokračovat, proto jsme se rozhodli pro přechod z Jizerek do Jeseníků, trasu z Českého Švýcarska přes Lužické hory až na Ještěd už totiž máme za sebou, logicky jsme tak chtěli pokračovat v bodě, kde jsme cestou od západu na východ skončili. Trasu jsme ale vlivem okolností ještě změnili ve směru, takže 1. srpna jsme vystoupili z autobusu na jesenickém Červenohorském sedle. O tom, jak nám ubíhaly dny, kolik jsme denně zvládli ujít kilometrů, jak jsme odolávali puchýřům a kolikrát jsme se pohádali, svědčí následující řádky rozepsané do jednotlivých dní. Byli jsme omezeni jedenácti dny, nemohli jsme volno prodloužit předtím, ani potom a delší souvislý časový úsek jsme v létě nenašli. Jestli to nakonec bylo málo, nebo moc, je napsáno v závěru.

Den 1

 

Večer před odchodem jsme hrozně nervózní, léto je v plném proudu a celé Česko hlásí nadměrné teploty. Čeká nás oblíbený přechod Jeseníků, tak se uklidňujeme tím, že trasu dobře známe a čekají nás naše oblíbené kopce i studánky. Ze Zlatých Hor, kde bydlí mí rodiče, se autobusem přesouváme na Červenohorské sedlo a doufáme, že ve vyšších polohách teplota klesne, nicméně na místě nepozorujeme žádný rozdíl. Jakmile dorazíme na Vřesovou studánku, hledáme v zápisníku svoje jména a datum, kdy jsme tam byli naposledy. Svačíme buchty od babičky, šátky namáčíme v ledové vodě, nikde nikdo, takže spokojeně šlapeme dál na Keprník, náš nemilejší český vrchol. Klasicky tam fouká, div nás ta síla neporazí, ale vyhlížíme Praděd a užíváme si jesenickou krajinu. Na Šeráku se zastavujeme na Holbu a borůvkové knedlíky, aby sestup na Ramzovou tolik nebolel. Přecházíme Petříkov, kde vzpomínám na svoje lyžáky, unaveně sedíme u kapličky a přemýšlíme nad tím, jestli jsme se přeci jen neměli raději válet u moře. Kacířské myšlenky ale rychle zapudíme (u moře jsme se spolu totiž za poslední tři roky váleli celkem tři dny, takže víme, že by nás to stejně nebavilo) a stoupáme na Paprsek. Během pojídání borůvek zjišťuju, že mě pekelně bolí hlava a že neustálé popíjení vody už nepomáhá a nadávám si, že mám šatek kolem krku a ne na hlavě, ale je pozdě, je po šesté a sluníčko už dávno tolik nepálí, měla jsem si vzpomenout dřív. U přístřešku na Císařské boudě potkáváme sympatickou Kamilu a Jirku, kteří přechází Jeseníky. Je mi líto, že je musíme opustit, nocleh máme na boudě na Paprsku, takže je necháváme tam a popocházíme ještě pár kilometrů na chatu, šťastní, že si můžeme dát sprchu (a pivo). Kuba vaří fazole a když se po deváté dobelháme do pokoje, zjišťuju, že mám regulérní úžeh. Lehám si do postele, Kuba mě nutí pít a dává mi studené obklady na čelo, chvilku si nadávám, že jsem první den na pochodu a udělám takovou botu, ale rychle usínám a spím celou noc jako dudek.

21 kilometrů

Den 2

Probouzíme se brzy a kupodivu je nám hej, včerejší úžeh připomíná jen vlhký ručník u hlavy. Snídáme na chatě, užíváme si čerstvé rohlíky a neskutečný výhled. Dávám si šátek na čelo (teď už ho tam nechám na furt) a vyrážíme dál. Zhruba po deseti kilometrech se zastavujeme u studánky, nabíráme síly a pojídáme další borůvky. V tom zdravíme dva turisty a máme radost, že potkáváme Kamilu s Jirkou z předchozího dne. Zbytek dne tak kráčíme spolu. U dalšího rozcestníku potkáváme ještě chlapíka z Ostravy, který se na přechod vydal sám. K obědové zastávce kráčíme všichni, vyprávíme si zážitky z hor a nejhorší úsek tak ubíhá jako po másle. U Adélina pramene pod Kralickým Sněžníkem vaříme miso polévku k obědu a kopec pak vylezeme téměř bezbolestně. U slůněte se všichni společně fotíme na památku a já mám extra radost, že jsem na kopci kraje, kde vyrůstal můj děda. Na vrcholu pak výšlap oslavujeme panákem rumu s Jesenkou a pomalu se loučíme, každý spíme jinde. My máme nocleh na polské straně, chata je skromná, ale je tam sprcha a to je vše, co potřebujeme ke štěstí. Večeříme červenou čočku, koukáme na západ slunce a když nám dojdou zlotky, číšník nám prodává pivo i za koruny. Usínáme hotoví, ale spokojení.

22 kilometrů

Den 3

Ráno mažeme chleby a začíná nás otravovat vedro. Sluníčko pálí už v devět ráno, ale uklidňujeme se tím, že nás čeká ‚pouze‘ sestup. Litujeme všechny v opačném směru, nicméně ani cesta dolů do Králík není žádný med. Jdeme třetí den a pociťujeme trochu únavu, na louce před Králíkama si dáváme krátkého šlofíčka a doufáme, že cesta na Pastviny bude příjemnější. Do Těchotína se přibližujme vlakem, ušetříme patnáct kilometrů po asfaltu. Posledních večerních pět kilometrů jsem si představovala jako klidnou cílovou rovinku, ale nefunguje nám navigace a nenajdeme modrou značku, takže se do finálního kopce drápeme napřímo, u toho nás koušou komáři, všude okolo je vlhký, temný les a meleme z posledního, takže nálada lehce klesá. Když kráčíme kolem pastvinské přehrady, začínám být hotová, v pohorkách se mi na asfaltu navíc ťape pěkně blbě, ale neočekávaně narazíme na hospodu, která nebyla na mapě, takže s prvním pivem se nálada zvedá z nuly na sto a do kempu už dorazíme vysmátí. Kemp U kapličky se navíc ukáže jako super místo, nemáme stan, tak po nás chtějí jenom stovku a celtu si stavíme přímo k vodě. V kempu navíc skoro nikdo není, takže kolem nás je absolutní klid a slyšíme jen vzdálené praskání ohně. Koupeme se, voda je jako kafe, místo vaření večeře si dáváme hranolky s kečupem, cpeme se brambůrkama, hrajme karty a usínáme s pocitem, že vše je tak, jak má být. Uvědomuju si, že mám prázdnou hlavu, že mám skvělou náladu a že mě těší každá maličkost, že mi k zahojení všech ran stačí studený nápoj, chvilka klidu a to, že Kuba je za každé situace úplně v pohodě.

18 kilometrů, kousek vlakem, 6 kilometrů

Den 4

V místním konzumu doplňujeme zásoby čerstvého jídla, snídáme rovnou před potravinama a šlape se nám o poznání lépe než předchozí den. Těšíme se na Orlické hory, kde jsme nikdy nebyli, takže za začátku spěcháme do lesa a užíváme si údolí v okolí Divoké orlice. Jakmile ale vstoupíme na červenou hřebenovku, les nás sevře zprava i zleva a jdeme po rovné asfaltce. Žádné změny terénu, bez výhledů, všude kolem vojenské řopíky, začínáme z toho být lehce rozmrzelí, tak si vaříme špagety se sušenýma rajčatama, posloucháme rádio a doufáme, že po obědě se půjde líp. Rovnou nekonečnou cestou se dobelháme až na Anenský vrch, kde chceme nocovat, ale zjišťujeme, že nám dochází voda. Studánky, které jsme potkali, byly špinavé a smrděly, kiosky byly zavřené, takže máme poslední půl litr a přemýšlíme, jak s tím přečkáme do rána. Proto se nakonec rozhodujeme pokračovat dalších pět kilometrů na Pěticestí, kde má být další kiosek i studánka. Cesta je úmorná, ale západ slunce zbarvil oblohu do růžova, koupeme se v oranžovém teple a rozplýváme se nad barvama kolem nás. Jen nám hej ale jen do té doby, než zjistíme, že je kiosek zavřený a studánka zelená. Dopíjíme poslední dvě decky vody, Kuba rozdělává oheň a steleme si v turistickém přístřešku, před spaním posloucháme mluvené slovo z rozhlasu a krčíme se na dřevěné desce, ale únava nás nenechá dlouho vzhůru a užíváme si noc pod širým nebem.

28 kilometrů

Den 5

Ráno se budíme dříve než  obvykle, takže se rozhodujeme nečekat na otevírací dobu občerstvovny a kráčíme dál, víme, že bychom na další vodu měli narazit zhruba za dvě hodiny, takže posnídáme jablko a jdeme. Cesta je konečně příjemná, ranní sluníčko nás povzbuzuje v cestě mokřadem, užíváme si výhledy a těšíme se na vodu, máme fakt žízeň. Studánka je ale opět velké zklamání, místo pramene vykapávají jen kapičky zbarvené dohněda, tak si jen namočíme hlavu a vyrážíme k dalšímu kiosku, kde hltáme vodu a vyrážíme na Masaryovu boudu, kam dorázíme na oběd. Nekonečná fronta nás ale odrazuje od čekání na jídlo, tak si vaříme z vlastních zásob, fazole a rajčata, obědváme s výhledem a chvilku je nám fajn. Kontrolujeme peníze a zjišťujeme, že nám zbývá méně, než bychom doufali, takže voláme na chatu Číhalku, kde jsme chtěli nocovat, jestli je možné platit kartou, a zjišťujeme, že to nejde. Máme na sebe vztek, jsme rozmlsaní z placení kartou téměř kdekoli a vybrali jsme si zoufale málo peněz. Nejbližší bankomat je od nás nějakých deset kilometrů, na scházení do města ale nemáme čas ani náladu. Vyřešili bychom to jednoduše přespáním v přírodě, ale jsme dva dny bez sprchy v šíleném vedru a začínáme z té ulepenosti být otrávení. Abychom šetřili kila na zádech, máme jen dvoje spodní prádlo, ponožky i trička a chodit v smradlavém oblečení se nám moc nechce. Navíc cítím, že si potřebuju odpočinout a zregenerovat svaly i chodidla, takže trvám na tom, že spát budeme na horské boudě. Kuba vymýšlí ďábelský plán – prostě je na chatě poprosíme o platbu online, zkusíme jim peníze poslat na účet, nebo na fakturu. Je mi trapně, ale jdeme do toho. Na Číhalce není majitel, ale číšník hned vymýšlí řešení – máme hodovat, co nám hrdlo ráčí, ráno nám to spočítá a hodí nás k bankomatu a peníze mu prostě dáme později. Máme obrovskou radost, k večeři se cpeme smaženým květákem, ležíme v trávě, pereme všechno oblečení a večer slavíme lahví vína a čokoládou. Tahle situace mě přesvědčila o tom, že jsem pesimista, vždycky jsem si myslela opak, ale zatímco Kuba věřil, že všechno dobře dopadne, mě se chtělo brečet a vůbec jsem nedoufala v dobrý konec. Usínáme brzy a máme radost, že Orlické hory jsou za námi.

23 kilometrů

Den 6

Ke snídani si víc než cokoli jiného přejeme vajíčka, dočkáme se, takže se přejíme k prasknutí a celé dopoledne nám je lehce blbě. Nevolnost umocňuje autobusová doprava, kterou se kodrcáme z Olešnice v Orlických horách do Machova, odkud vyrážíme na cestu po Broumovských stěnách. Vystupujeme v malebné vsi a pohled na skalní město nás přesvědčuje o tom, že nás čeká fajn den. Pohyb nám ale ztěžují těžké krosny, malinko nám slábnou kotníky, tak se snažíme být maximálně opatrní a kolem šesté hodiny jsme pěkně vyčerpaní. U Hvězdy máme sraz s kamarádem, který odsud pochází, takže se k nám na jeden den připojí. Z Hvězdy pak společně šlapeme pod kopec Ostaš, kde máme vytipovaný kemp. Dorazíme až po uzávěrce kuchyně, takže sedáme k ohni a vaříme opět z vlastních zdrojů. U ohně je poměrně veselo, v kempu je sice celkem pět stanů, ale ostravská partička nás celkem baví. Po setmění se udělá hrozná kosa a konečně oblíkám mikinu a legíny (jupí, nenosím to celou dobu zbytečně). V noci využíváme spacáky s levým a pravým zapínáním, takže z nich během chvilky vyrobíme jeden vak a hřejeme se navzájem. Kamarád cvaká zubama, ale kolem jedné usínáme všichni.

21 kilometrů

Den 7

Kamarád je první den na treku, takže vstává o poznání dříve než my, s nelibostí s ním vstáváme a vaříme pořádnou snídani. Do kaše z vloček přidáváme čerstvě natrhané borůvky, vaříme kafe a po mrazivé noci se radujeme z teplého dne. Kocháme se cestou po rozkvetlých lukách, ale jakmile dorazíme k Adršpašsko-teplickým skalám, jdeme v koloně turistů a to nás moc nebaví. Navíc jsme pomalejší, přeci jen máme v nohách víc než 100 kilometrů a na zádech přes deset kilo, takže odpočatý kamarád s lehkým batůžkem nám často utíká. Hrozně nás žene, nerespektuje naše tempo a Kubu to po chvilce začne štvát natolik, že se od nás úplně odpojí a jde sám pár metrů za námi. Bohužel máme v plánu trasu, která je delší, než obvykle a dvacet šest kilometrů ujdeme jen s vypětím všech sil. Nepřeje nám ani okolí, všechny potraviny, hospody a občerstvovny hlásí zavřeno. Na cestě tak odpočíváme jenom u jednoho piva Krakonoš, které nám pomaličku připomíná, že se blížíme ke Krkonoším. Využíváme noclehu v domě rodičů našeho společníka a pereme všechno oblečení, relaxujeme, k večeři vypijeme spoustu banánového koktejlu a když uleháme, je nám zase fajn.

27 kilometrů

Den 8

Máme dost. Máme za sebou 165 kilometrů bez přestávky, takže se shodujeme na tom, že krkonošskou etapu zahájíme v Horním Maršově, že cestu z Trutnova urychlíme cyklobusem. V Trutnově doplňujeme zásoby a bojíme se, že už to s námi půjde jenom z kopce. Nocleh jsme naplánovali ve spacákovně Pivovaru Trautenberk, takže první krkonošský den zvládáme kupodivu rychle (těšíme se na pivečka) a na místo dorazíme už brzy odpoledne. Čas navíc tak využíváme k pořádnému odpočinku, dobrému jídlu a regeneraci. A jsme nadšení! Krkonoše nás vítají skvělým počasím, prázdnýma cestama a výborným jídlem, takže až do večera máme pusu od ucha k uchu, navečer si nohy protáheneme ještě lehkou procházkou po okolí a uleháme s pocitem, že další den bude všechno v pořádku. Čeká nás stoupání na Sněžku, takže jdeme spát klasicky se slepicema, ale ve spacákovně jsme sami, takže si leháme na matrace a jsme spokojení.

13 kilometrů

Den 9

Probouzíme se do mlhy a deštivé předpovědi, ale čeká nás dlouhý přesun až na Labskou boudu, tak zvažujeme, že Sněžku jen obejdeme, na vrcholu jsme byli před nedávnem, tak se rozhodneme kafe na Poštovně oželet. Prší nám do kroku, tak zrychlujeme, u Jelenky jdeme regulérním slejvákem, ale jakmile zahlídneme Sněžku, mraky jsou fuč a my se rozhodujeme jít nahoru. Po dešti je skvělý vzduch, příjemná teplota a vypařující hory vypadají kouzelně, takže nám stoupání jde samo od sebe. Na vrcholku je klasicky jako na Václaváku, tak spěcháme rychle dolů, jsme zvědaví na polskou stranu Krkonoš. Cesta k Poledníku je docela nuda, ale od kamenu nastupuje kamenitý terén připomínající Norsko, tak vzpomínáme na sever a užíváme si, že jsme na cestě sami. Cestou na Moravskou boudu narazíme na cestu plnou dřevěných krkonošských zvířátek a rozplýváme se nad vtipnou naučnou stezkou. Na Chatě Vatra zouváme boty, leháme na lavice a s pivem v ruce koukáme na hory a shodujeme se na tom, že právě prožíváme svoji nejlepší dovolenou. Zdržíme se poměrně dlouho, na chatě je pohoda a skvělý výhled, tak si slibujeme, že se zajedem v zimě a kráčíme vzhůru na Labskou boudu. Opět nás ohromí svojí obrovitostí, zíráme na ni s otevřenou pusou a kroutíme hlavou, proč tenhle gigant tak mohutně ční nad Labským dolem. Spacákovna je dle našeho očekávání prázdná, celý hotel působí dost ospale, ale užíváme si tu bizarní amosféru a střechu nad hlavou. U večeře se pohoršujeme nad cenou za hnusný smažák, ale co už. Ve spacákovně vytahujeme rádio a ladíme polské stanice. Na tvrdé zemi se nám spí hrozně a budíme se každou minutu.

24 kilometrů

Den 10

Sluníčko mě probouzí už kolem šesté hodiny, jdu do koupelny a když cestou v okně zahlídnu mraky v Labském dole, vystřelím ven, odemykám celou boudu a kochám se pohledem. Všude kolem ticho, nikde nikdo, jen lesy, mraky a modrá obloha. Nádhera. Po snídani vyrážíme na závěrečný krkonošský úsek a je nám líto, že nás čekají poslední dny. Tělo si zvyklo na chůzi od rána do večera, záda na batohy, nohy na boty a my dva na to, že nás obklopuje jenom příroda a nechce se nám domů. Ale utěšujeme tím, že nás čeká přeci jen ještě několik zážitků čeká. Podél Mumlavského potoka se vymotáme z Krkonoš, prokličkujeme Harrachovem a u řeky Jizerky zahajujeme kapitolu s názvem Jizerské hory. Cestou nás ale překvapí lesníci, kteří na naší trase těží dřevo, tak si vyslechneme, že porušujeme zákaz vstupu, ale jsme bezradní, jiná cesta na Jizerku prostě nevede. Rozhodneme se zbytečně neprudit a sejdeme sráz k řece, přebrodíme a chceme pokračovat po pravém břehu, po polské straně. Po pár desítkách metrů ale cesta končí a cestičku si razíme houštím, hustým lesem a na vlhkých kamenech, takže zjištujeme, že tudy cesta bohužel nevede. Kuba se chce vrátit zpět na druhou stranu, takže brodíme znovu. Před řekou mi sklouzne noha a batoh mě převáží, takže spadnu na všechny čtyři a mám vztek. Když mě pak nutí skákat na kameny, jejichž vzdálenost se mi jeví jako příliš velká na to, abych ji skutečně zdolala, naštvu se doopravdy a bezmyšlenkovitě a beze slova jdu zpátky. Malinko se pohádáme, ale najdeme jez, který bezpečně přejdeme a vyškrábeme se znovu na druhou stranu břehu, kde očekáváme další výtky lesníků. Ti ale mají naštěstí zrovna svačinu, takže hravě proklouzneme a nálada je pak zase dobrá. Omlouvám se, že jsem byla nafučená, je mi líto, že dovedu takhle vybuchnout, ale Kuba to nezažil poprvé, tak je v klidu. Díky za to! Do osady Jizerka dorazíme odpoledne, tak si užíváme odpočinku v místní hospodě, cpeme se meruňkovým koláčem a těšíme se na nocleh na horské chatě Pešákovna. K večeři nám paní domácí udělá bramboráky s hermelínem, v televizi nám k tomu pouští díl seriálu Hospoda a zvažujeme procházku po okolí. V tom se zatáhne, začne foukat a prší, takže objednáváme grog a hrajeme Prší. Pohoda u teliny, v teple a s plným břichem, nic nám nechybí.

23 kilometrů

Den 11

Čeká nás posledních patnáct kilometrů a musíme stihnout spoj do Prahy, takže snídani hltáme už v sedum ráno a paní domácí se ptáme na zkušenosti s počasím. Podle radaru má pršet, ale venku je jen lehce nevlídno a mlha. Chvilku zvažujeme, že bychom se na poslední část trasy vybodli a jeli rovnou, ale když už celou dobu taháme neprokované bundy, alespoň je otestujeme. Vyrážíme do tmavého, pochmurného lesa a sedá na nás smutek, cítíme se dobře, tělo si zvyklo na zátěž, máme čistou hlavu a chtělo by se nám jít dál, ale volají nás povinnosti a nás mrzí, že naše dobrodružství musíme opustit zrovna v okamžiku, kdy se cítíme nejlépe. Jizerské hory se s námi loučí plejádou počasí – chvilku svítí slunce, fouká, prší, je nám horko i zima, prostě počasí v kostce. Když se dostaneme k Pytláckým kamenům, vstupujeme rovnou do mraku, sundáváme batohy a šplháme až na vrcholek balvanů. Koukáme na nekonečný les v mlze, máme radost z ušlých kilometrů, těší nás, že všechno dobře dopadlo, chvilku jen tak stojíme a myslíme na všechny radosti a starosti, které nás na cestě potkaly. Naštěstí nás počasí nenechá přemítat moc dlouho, začíná pořádně kapat, tak balíme saky paky, nasazujeme pláštěnky a fičíme do údolí. Do Bílého potoka na vlak jdeme mohutným deštěm, ale víme, že nás brzy čeká domov a horká sprcha, tak si to užíváme, cpeme se ostružinama (konečně, chyběly nám do portfolia lesních plodů) a zpíváme poslední přiblblé písničky, které nám celou dobu pochodu zněly v hlavě. Ve vlaku koukáme z okna, mlčíme a v hlavě už plánujeme další výlety.

15 kilometrů

Jak na to

Na závěr několik rad k plánování dlouhého treku, k vybavení a na co nezapomenout. Příprava nám zabrala poměrně dost času, trasu jsme rozdělili do úseků Jeseníky, okolí Kralického Sněžníku, Pastviny, Orlické hory, Broumovské stěny, Adršpašsko-teplické skály, Krkonoše a Jizerské hory a trasy naplánovali zvlášť pro jednotlivé úseky. Vycházeli jsme z kombinace vlastních zkušeností a doporučených tras. Cílem nebylo projít místem nejkratší trasou, ale tak, abychom viděli to nejlepší z dané oblasti. Denní limit jsme si určili na 25 kilometrů, někdy jsme ušli méně, někdy ještě o kousek více. Pokud jdeme na jednodenní až dvoudenní výlet, ujdeme s přehledem víc, ale člověk musí počítat s tím, že se tělo unavuje a je potřeba si každý večer odpočinout, dalo by se zatnout zuby, vstát za svítání a jít až do soumraku, ale nechtěli jsme boot camp, ale příjemnou dovolenou. I tak jsme ale brzy přišli na to, že ideálních by bylo ujít 20 kilometrů a ještě víc odpočívat, poslední kilometry jsme většinou docházeli s mírným sebezapřením, ale možná to bylo jen opravdu horkým a dusným počasím.

Vždy jsme ale chtěli dojít do místa, kde by se nám dobře spalo, nejsem úplně zastáncem spánku kdekoli, takže pokud jsme nespali na horských chatách a kempech, místo na nocleh jsem hledala s pomocí aplikace mapy.cz a webu boudy.info. Měli jsme sice celtu, ale pokud by byl déšť silnější, je dobré vědět o turistickém přístřešku v okolí, do kterého je možné se v nejhorším schovat. Pokud bylo možné spát v kempu, volili jsme ubytování tam, spali jsme sice pod širým nebem, ale možnost umýt se je na treku k nezaplacení, zvlášť, pokud celou dobu slunce praží o sto šest. V horských boudách jsme volili možnost spaní ve spacákovně, Luční i Labská bouda jsou ale i pro spacáky hrozně drahé (noc za pětistovku), zatímco v Pivovaru Trautenberk stojí noc o dvě stovky méně a k dispozici jsou taky matrace. Na horských chatách jsem ubytování rezervovala předem, zvláště o víkendech může být plno.

Třikrát jsme popojeli hromadnou dopravou, abychom si ušetřili nudnou cestu po silnici mezi vesnicemi. Je ale dobré spoje zjistit předem, často jsou místa rozděleny na dva kraje a v tom případě je dostat se z bodu A do bodu B mnohem složitější, než se může zdát a i na patnácti kilometrové vzdálenosti se dá několikrát přestupovat. Navíc spoje často nejezdí o víkendech, takže raději si vše zjistit předem a nespoléhat na řešení na místě.

Jídlo jsme si nejraději vařili z vlastních zásob, už pár let nejíme maso a obzvláště na horách se naše možnosti jezení v restauraci smrsknou na smažený sýr a borůvkové knedlíky. Obojí je naše guilty pleasure, ale nechtěla bych dva týdnu fungovat jenom na sladkých a smažených jídlech. Vaření v přírodě je navíc zábava a odpočinek v jednom, takže pokud to bylo možné, vařili jsme si sami. Hodně čerpáme z Outdoorové kuchařky Petry Pospěchové, na oběd proto často vaříme miso polévku, nedáme dopustit na sušené rajčata a protlak v tubě, na milost bereme i bramborovou kaši v prášku a samozřejmě milujeme červenou čočku, která je hned hotová, nebo kuskus. Při plánování jídla na jedenáct dní se člověk trochu zapotí, ale zvládli jsme to tak, že jsme se na každé jídlo těšili. Hlavní ingredience jsme měli navážené sebou, nechtěli jsme po cestě kupovat kuskus a pak ho dojídat tři dny, proto jsem porce rozdělila do pytlíčků a vše jsme měli od začátku u sebe. Čerstvé potraviny jsme pak doplňovali v potravinách ve vsích, je ale dobré si tyto místa předem vytipovat. Přesně jsme věděli, kde jídlo doplníme, tak jsem kupovali jídlo na přesný počet dnů a nenosili jsme nic navíc. A nezapomeňte na vodu, na studánkovém webu je možné ověřit, jestli studánka, ze které chcete pít, bude skutečně k použití. My jsme byli zmlsaní z Krkonoš a Jeseníků, kde je voda na každém rohu a naběhli jsme si v Orlických horách, kde je vody málo. Spoléhali jsme na pramínky zaznačené na mapě a nekontrolovali pitelnost předem, bohužel jsme pak byli půl dne bez vody a v parnu je to hodně nepříjemné.

A pár rad k vybavení na úplný konec. Ještě před výletem jsem zainvestovala do pořádného batohu (v mém případě se jedná o Osprey Ariel). Měla jsem sice krosnu, se kterou jsem byla docela spokojená, ale chtěla jsem si cestu maximálně zpříjemnit, tak jsem si pořídila drahý, ale opravdu vychytaný batoh a ten rozdíl jsem poznala hned při prvním dnu. Pořádný bederák mě zachránil od bolesti zad a já si ani jednou během cesty nestěžovala na váhu batohu, ačkoli v prvních dnech dosahovala váha nákladu až k patnácti kilům. V batohu jsem měla spacák, který s Kubou můžeme zapnout do sebe, vychytávka, která z našich syntetických spacáků vytváří izolační schopnosti péřáku. Nedáme dopustit na karimatky Thermarest Z-lite, jsou sice neskladné, ale neskutečně lehké, skvěle hřejí a jsou nezničitelné, takže ji připínám z vnější strany batohu a jsem s ní maximálně spokojená. Boty jsem měla dvoje – klasické pohorky Meindl (Island Light) a trailové běžecké boty Adidas. Boty jsem střídala podle terénu a ačkoli jsou pohorky těžší a byla otrava je tahat v batohu, ocenila jsem je v náročných sestupech, v terénu plném kamení a při únavě. Těžký batoh a znavené svaly totiž můžou být osudnou kombinace pro kotníky, takže vždy, když jsem cítila, že se v nohách cítím slabě, přezula jsem tenisky za pohory a vše bylo vyřešeno. Na večer pak nosím ještě ponožkoboty Skinners. Skvělá vychytávka, která mi hodně pomohla při relaxaci a přitom skoro nic neváží, takže od teď beru všude sebou. Oblečení jsme tahali minimum a vše si za pochodu přepírali a sušili na batohu. Neobešli bychom se bez merina, fakt, že člověk ani po přechodu ve vedru nesmrdí, dělá z merino oblečení naše favority. A samozřejmě je důležité, aby bylo vše rychleschnoucí. Tip pro holky – pod triko ze speciálního materiálů patří taky rychleschnoucí podprsenka. Je to sice malý kus oblečení, ale v mokrém stavu dovede pořádně potrápit. Totéž platí pro spoďáry a ponožky. Do bavlněného trička by mě na treku nikdo nedostal. Na studenější večery jsme měli mikinu a legíny a jako zálohu nepromokavou bundu. Na Sněžce se hodila čelenka na uši. A nejdůležitější věc – šátek. V každém pramínku jsme šátky namočili a během horka nám nic neudělalo větší radost, než mokrý šátek na krku (a studené pivo v ruce). A poprvé jsme požívali trekové hole. Prvních pár kilometrů jsme se cítili divně, nepatřičně (a mnoho našich kamarádů proto hole úplně odsuzuje), ale při chůzi s batohem v terénu je to obrovská pomoc, takže jakmile jsem se dostala přes to, že chodím o holích, užívala jsem si pocit maximální stability a jistoty v terénu. A člověk díky nim znatelně zrychlí, což se taky může hodit, více času na odpočinek nikoho nezabilo.

Co bych udělala jinak

Vůbec nic. Přípravě jsem věnovala opravdu hodně času, takže jsem věděla kudy půjdu, co budu jíst i kde budu spát a zjistila jsem, že po pár dnech nic víc nepotřebuju. Samozřejmostí je vybrat si super parťáka, se kterým se nebude nudit, ani když jste spolu 24/7. A možná přeci jen bych jednu věc udělala jinak, vyrazila bych na delší čas, tak, abych se v nejlepším nemusela vracet. Plán na příští léto? 🙂