Ačkoli jsou Krkonoše naše nejvyšší pohoří (a taky nejvyšší pohoří severně od Alp), z Prahy jsou skvěle dostupné (dokonce přímým autobusovým spojem) a patří k našim nejznámějším turistickým cílům, na vrcholu Sněžky jsem poprvé stála teprve před rokem. A přesto se nebojím napsat článek o zimním krkonošském výletu. A to z jednoho prostého důvodu – Krkonoše jsou boží (skoro tak moc jako Jeseníky), takže od našeho prvního krkonošského výletu jsme tady byli už pětkrát.
Do světa posílám tip na víkendový zimní výlet a několik rad k základní výbavě. Pro ty, kteří se zatím neodhodlali. Naplánovat letní výšlap je docela brnkačka, při 16 hodinách světla a přívětivém počasí totiž málokdo zatmí a nejspíš ani nikdo neumrzne. Jakmile ale slunce začne vycházet po sedmé ranní a zapadat chvilku po čtvrté odpolední, je třeba počítat s polovičním množstvím světla, takže pravidlo číslo jedna – plánovat si o polovinu kratší výlety. Proto výlety vždycky plánuju s aplikací mapy.cz a poctivě klikám celou trasu. Komu se nechce nic vymýšlet, tady jsou dva parádní výšlapy obsahující krkonošské kyselo, místní pivo a výstup na naši nejvyšší horu.
Tradice a Trautenberk
Z pražského Černého mostu jede několik přímých linek směr Krkonoše, tříhodinovému busu z okraje Prahy se ale raději vyhýbám a volím delší, zato příjemnější cestu vlakem do Trutnova, teprve tady pak přestoupím na autobus. Kdo se chce v Trutnově zdržet, volí Pivnici Kotva na Horské ulici jen malý kousek od autobusového nádraží. Z Trutnova pak vyrážím do Horního Maršova (zastávka Most), odkud šlapu po modré na Lysečinské boudy (je to trochu kopec, ale za hodinu a půl jste nahoře) a z Lysečin pak po pohodové červené až do Malé Úpy ke kostelu. Malá Úpa je tradiční horská vesnička, kde se můžete dobře najíst i ubytovat. My jsme načerpali sílu v Sokolích boudách a vydali se po modré směrem do Spáleného mlýna, kde jsme se zdrželi na noc v rodinné Chatě Jonáš. Mají tady ovce, kozy a prasátka a hodnou paní domácí.
Ráno jsme se vydali po zelené až na Růžohorky, klidné místo se dvěma boudama, doporučuju navštívit klidně obě. Po obědě nastupte na žlutou a zamiřte rovnou na Sněžku. Počítejte s tím, že tam bude opravdu zima, hodně foukat a cesta nahoru bude pekelně klouzat. Ne, není v pohodě dojít tam v kozačkách, nevyrážejte bez čepice a rukavic a děti nechte doma. Cestou nahoru jsme potkali spoustu rodin s mrňatama, všechny děti brečely, že jdou do kopce a nevěřím tomu, že je vítr těsně pod vrcholem neodvál až do Polska. Já teda nemám nic proti mučení dětí horskýma pochodama, právě naopak, ale pokud má dospělák co dělat, aby se po cestě na vrchol neskutálel dolů, aby mu vítr neošlehal tváře a aby mu mráz nevlezl pod kabát, dětem se to určitě líbit nebude. Na Sněžce vypijte horkou medovinu a šup dolů po červené až k Jelence. A nezapomeňte se často koukat za sebe, Sněžka je podle mě nekrásnější právě ze Svorové hory, po jejímž vrcholu budete procházet.
Na Jelence zajásejte, jste v půlce sestupu, tak se nezapomeňte odměnit a na lovecké chatě se aspoň chvilku ohřát. Zhruba za hodinku pak budete opět v Malé Úpě, tentokrát v její nejsevernější části Pomezní boudy. Vede tudy hraniční přechod, ale hlavně, před nedávnem tady otevřeli Pivovar Trautenberk, kde se dá skvěle najíst (průměrné jídlo, na které jsme na horách zvyklí, tady nehledejte), výborně napít a taky vyspat. Kdo hledá horské dobrodružství, ubytuje se v nejlevnější spacákovně široko daleko (za 350 korun na noc se snídaní, matrace v ceně). Pivovaru dávám deset bodů z deseti, tak se tady nezapomeňte aspoň na chvilku zastavit. Z Pomezních bud se pak můžete vrátit přímým autobusem až do Prahy, nebo opět s přestupem na vlak (v tom případě jeďte autobusem do Dvora Králové a odsud vlakem do Prahy).
Celou trasu včetně převýšení máte naklikanou tady.
Kaplička a Paroháč
Druhou trasu startujeme v Peci pod Sněžkou a vyrážíme po červené kolem horských chalup až k Liščímu vodopádu. Příjemná lesní cesta pak vede až k Richtrovým boudám. Kdo tuší, že od Richtrovek vede trochu nepříjemný kopec, posilní se v chalupě, ale popravdě tady není o co stát, takže my se vydáváme rovnou na Výrovku po zelené značce. Výrovka působí podobně jako pecký Hotel Horizont nebo Labská bouda, tedy jako pěst na oko. Z chaty je ale skvělý výhled a čas se tam zastavil tak před třiceti lety, takže jako retro zážitek doporučuju dát si cokoli z nabídky zdejší jídelny. Cesta z Výrovky na Luční boudu přes Památník obětem hor je pak jedna z mých nejoblíbenějších krkonošských tras. Všude jen příroda, nekonečné výhledy do krajiny a ohlušující vítr. Zkuste se trefit do západu slunce a vykoupat se ve zlatooranžové samotě. Na Luční boudě pak zakempujte na noc a vyzkoušejte místní pivo a obří rohlíky, které na chatě pečou. Ubytovat se na Luční (i Labské) ale něco stojí, takže my jsme pokaždé volili spacákovnu, jednou jsme byli v pokoji úplně sami (a totéž se nám stalo i na Labské), podruhé nás bylo celkem pět. A tajný tip – nejlepší výhled na Sněžku je z toalet přímo u restaurace, na rozdíl od oken na chodbě se tady dá okno otevřít, takže odsud je možné Sněžku i vyfotit a neumrznout u toho.
Na vrchol se pak můžete vydat krkonošskou tundrou, cesta je zhruba na hodinu, takže Luční bouda je ideální výchozí bod pro výstup spojený s východem slunce. V zimě navíc slunce vychází dost pozdě, takže není nutné vstávat ve tři ráno. Ze Sněžky pak vedou dvě cesty – žlutá pod lanovkou, domů potom můžete vyrazit z Pece pod Sněžkou, nebo z Velké Úpy. Pokud si ale ceníte svých kolen, doporučuju raději cestu popsanou výše, po červené až na Pomezní boudy.
Můžete se spolehnout na svoje oblečení?
Trvalo mi docela dlouho, než jsem pochopila, že pokud chci v zimě na horský trek, nestačí se jenom pořádně nabalit. Stejně jako když vyrážíte v létě, i v zimě přemýšlejte o materiálech, velkou váhu byste měli klást především na vrstvení. Ten nejtlustší svetr nemusí být to nejlepší, co byste si na sebe měli dát. Jako základ volím oblečení z merino vlny (prádlo i první vrstvu, ideálně tričko s dlouhým rukávem, pokud opravdu hodně mrzne, tak i spodky). Kalhoty ze soft shellu, protože neprofouknou a do baťohu přidávám izolační vrstvu na tělo – péřovku nebo zateplenou bundu. Dejte si pozor, aby byla tahle vrstva prodyšná. Tuhle teplou slupku ale používám jenom v momentě, kdy se zastavím, nebo při sestupu. Cestou nahoru si opravdu vystačím jenom s kvalitním merinem s větší gramáží. A důležitá je poslední vrstva – hard shell – kvalitní membránová bunda (doporučuju třívrstvý laminát) s větráním pod pažemi. Při nákupu dejte pozor na prodyšnost a odolnost materiálu. Vyzkoušela jsem opravdu hodně variant, než jsem našla bundu, která mi vyhovuje. Pozor dejte i na velikost bundy – pokud pod ni budete chtít nosit peří, je potřeba mu nechat prostor, jinak nebude hřát. Dejte si pozor taky na výběr čepice (popřípadě čelenky, já beru raději obojí a přinejhorším kombinuju) a rukavic, můžete být perfektně oblečení, ale pokud vám bude zima na ruce, trek si rozhodně neužijete. Nezapomeňte na vysoké pohorky s kvalitní podrážkou a pokud si do batohu přibalíte kvalitní nesmeky (tím nemyslím jednorázovky za pár stovek) nebo turistické mačky, nic vás neohrozí. Hoře zdar!
Dobrý den, mohu se zeptat, jaké jste volila přesně oblečení, třeba značku? Ať se mohu od něčeho odpíchnout? Děkuji
Tom Zehrer