Koukám do diáře a dvě poslední prázdninové víkendové políčka zejí prázdnotou. Zůstat doma? Pozdravit rodiče? Vyrazit na Šumavu? Celé léto trávíme v Česku, protože si myslím, že je škoda opouštět českou přírodu zrovna v době, kdy je na treky a výlety nejlepší počasí, ale po několika měsících toulání se po našich horách a při vzpomínkách na loňský přechod norského národního parku Hardangervidda mám chuť na pořádný zahraniční zážitek. A protože nás nebaví horka ani válení se u moře, jednomyslně volíme Alpy.
Nejprve si myslíme na Julské Alpy, na Triglav se chystáme už delší čas. Náročná cesta vlakem nás ale odrazuje, takže hledáme průvodce s dopravou. Horský vůdce Standa má místo v autě a slibuje, že středně náročný výstup s ferratou i pohybem po ledovci zvládneme, takže o pár dní později už balíme na Hoher Dachstein. Teprve potom začínáme číst průvodce, koukáme na fotky a videa z výstupu a postupně se víc a víc děsíme, ale fyzicky si věříme, takže není co řešit a v pátek o půl osmé skutečně stojíme na poslední zastávce metra, kde se seznamujeme s Petrem a Lukášem, kteří do toho jdou s námi a v autě na nás čeká Standa a Maruška, naší horští průvodci. U jezera Gosausee vystupujeme za vydatného deště, ale spoléháme na fakt, že horské počasí se může velmi rychle změnit, takže se sluncem v duši a nepromokavých bundách stoupáme na chatu Adamekhütte do necelých 2200 metrů nad mořem. Ošklivé počasí ignorujeme celé čtyři hodiny, ale na chatu dorazíme kompletně promočení. Sílu pak doplňujeme u krbu a horké polívky a když začneme popíjet červené víno, přestávám myslet na venkovní moribundus a začínám se těšit na sobotní vysokohorskou turistiku se vším všudy.
Nepodcenit počasí
U seřizování maček se za námi ale zastaví chatař a klepe si na čelo. Od výstupu nás důrazně odrazuje, hrozí až šestihodinovým čekáním na vrtulník, ukazuje předpověď počasí a popisuje ledovcové trhliny, které kvůli návalu sněhu nejspíš neuvidíme. Začínám se znovu děsit a Standovi klademe desítky dotazů ohledně bezpečnosti. S pohybem na ledovci nemáme nikdo žádné zkušenosti, takže hltáme každé slovo a připadám si jako v dobrodružném filmu. Až na to, že v něm velmi brzo můžu hrát hlavní roli… Usínám s tím, že dorazíme k ledovci a na místě se rozhodneme, jestli budeme pokračovat, nebo se vrátíme zpět na chatu. V sedum ráno se do sebe pokouším nasoukat alespoň jeden chleba, ale jsem nervózní, venku fouká, prší a očekáváme sníh, takže se poctivě oblékám a i když jdu bez řečí, jsem napjatá a bojím se.
Až na vrcholky hor
K ledovci dorazíme poměrně brzo, nazouváme mačky, vážeme se na lano a do ruky dostávám cepín. Trhliny jdou poměrně dobře vidět (a že jich je!), takže se rozhodneme pokračovat vzhůru. Ačkoli je šedo a sníh už dávno není bílý, dokáže pěkně řezat do očí, takže celou cestu slzím a dívám se úzkýma štěrbinkama. Brýle jsem kvůli špatnému počasí nechala samozřejmě na chatě. Cestou vzhůru skoro nedýchám, hlavně tehdy, když mám přeskakovat trhliny, ale jakmile dorazíme k začátku ferraty a sundáváme vybavení, jsem šťastná, adrenalin na maximum, takže jištěnou cestu si užívám. Čím blíž jsme ale vrcholu, tím horší máme počasí, do obličeje nás bodá mrazivý sníh, padá mlha a kromě toho, že vůbec nic nevidíme, začíná nám být slušná zima. Po společné fotce na vrcholu proto bereme cestu zpátky úprkem, snažím se maximálně zrychlit, takže se jistím asi jen ve třech náročnějších pasážích, jinak si troufám na cestu jen s občasným držením. Na ledovec ještě stihneme dorazit před sněhovou nadílkou, takže kopírujeme stopy z cesty nahoru. Lukášovi se ale finále pokazí mačka, takže zbytek cesty našlapuje jenom na jednu botu a je vidět, jak moc nám ostré hroty při pohybu na ledu pomáhají, Lukáš se snaží, ale padá každých pět metrů. K chatě sestupujeme mlčky, počasí se rychle horší, začíná sněžit a viditelnost se ještě snižuje, občas tápeme, ale červené značení je relativně dobře vidět i v husté mlze, takže zavčasu dorazíme k chatě. Opět mokří, ale nadšení. Horští průvodci jdou po polívce odpočívat, my čtyři otevíráme láhev vína a plácáme se po zádech. Večer trávíme v dobrém rozpoložení, máme radost ze zdolaného vrcholu a naši průvodci si pochvalují, že jsme ani v tom nejhorším počasí neremcali a bez keců jsme vylezli na 2995 metrů vysoký vrchol.
Cestou necestou
V neděli ráno je u snídaně podstatně veseleji, než předchozí den, ale smích nás přechází hned po východu z chaty. Přes noc napadlo alespoň třicet čísel sněhu a najít cestu je v podstatě nemožné. Sníh v září překvapil taky skupinku Rakušanů, která doufá, že naše průvodkyně Maruška najde cestu dolů. Jdeme poctivě v jednom štosu, cesta klouže a vůbec netušíme, kudy jdeme. V nižších polohách se sníh změní opět v déšť, takže zbytek cesty zatínám zuby a myslím na suché spodní prádlo. Na první benzínce za Gosausee stavíme na kafe, doplňuju cukry čokoládou a zbytek cesty do sebe láduju páté přes deváté, wasabi arašídy, uzené tofu, chleba s pomazánkou a sladkosti, ale po pořádném výdaji energie se ne a ne dojíst. Domů dorazíme po šesté hodině, objednáváme Pad Thai a koukáme na Pád do ticha. Připadám si, jako by mi někdo dal drogu, na kterou okamžitě vzniká závislost. Nemyslím na nic jiného, než na další vrcholky a v duchu plánuju, kam se vydat. Proklínám svůj plný podzimní kalendář a s Kubou si slibujeme, že příští rok strávíme maximum volného času právě v Alpách. Tak ahoj brzy, vysokohorská turistiko!
Náročnost treku a vybavení
Celý rok se věnuju sportu, jednou týdně vesluju, jednou týdně chodím do fitka k trenérovi, každý den ujdu minimálně 10 000 kroků a prakticky každý víkend trávím na horách a v přírodě, takže ujít pár kilometrů do kopce (i hodně velkého kopce), pro mě není žádná potíž, naopak, všechny schody a prudké stoupání beru jako výzvu a ne jinak tomu bylo i na Dachsteinu. Ferraty nevyžadují žádné předchozí zkušenosti, snad jen trochu ohebnosti a nebát se výšek. Jistotu člověk opět získá tím, že bude věřit svému tělu, které musí být zvyklé na pořádnou zátěž. K pohybu v mačkách není potřeba žádného většího cvičení, snad jen soustředit se na každý krok, nezamotat nohy a neroztrhat kalhoty. Na ledovec bych ani teď ale rozhodně nešla s někým, na koho se nemůžu stoprocentně spolehnout, bez horského průvodce tedy určitě ne. Nejmíň příjemné bylo počasí, sníh, déšť a zima pohybu ve vyšších polohách určitě nesvědčí, takže doporučuju být připraven na všechny varianty. A počítat s tím, že i nejlepší Gore-tex časem promokne, takže náhradní suché oblečení určitě s sebou! Základem je speciální spodní prádlo (ideálně z merina), spoďáry a první vrstva (opět merino vede), kalhoty minimálně softshell, ideálně nepromokavé, izolační vrstva nahoru a nepromokavá bunda. Rozhodně nepodcenit čepici a rukavice, měla jsem jen dva páry, ale průvodce rovnou čtvery a dost jsem mu záviděla. Jedny jsem promočila cestou nahoru, druhé cestou dolů, kdybych je mohla střídat častěji, rozhodně by mi to nevadilo. A absolutní základ jsou vysoké pohorky s dobrou impregnací, pokud k nim přidáte návleky, neprohloupíte. Zbytek vybavení zajistil horský průvodce, půjčil nám turistické mačky, cepín, sedák, párací tlumič, karabiny i přilbu. Na chatě jsme na cestu dostali čaj do termosky a svačili jsme tyčinky, doporučuju sbalit jich pár navíc, po brzkém vstávání jsme toho do sebe moc nedostali, takže jsme měli prakticky celou cestu hlad 🙂 A pak už stačí jen dávat bacha, jistit se, zhluboka dýchat a užívat si fyzickou námahu. Pro jistotu ale nevyrážejte bez pořádného pojištění, pokud zvolíte Alpenverein, po čtyřech nocích na alpských chatách se vám navíc cena za roční poplatek vrátí, horské chaty nabízí všem pojištěncům příjemné slevy.
Trasa a převýšení
Od parkoviště až na vrchol je cesta dlouhá necelých 15 kilometrů, od dolního jezera na chatu trvá cesta přibližně 4 hodiny. Stejně dlouhou dobu pak trvá cesta od chaty až na vrchol, další čtyři hodiny je třeba připočítat na cestu zpět. Trasu jsem vyznačila do mapy.
