Severská divočina v českosaském pohraničí: Forststeig neboli Labské pískovce

Druhý den jsme po pár kilometrech pochodu začali kávičkou na loveckém zámečku Kristin Hrádek a pokračovali přes hřeben Děčínského Sněžníku na oběd do Ostrova, kde jsme v kempu Pod Císařem zakoupili bivakovací lístky. Ty slouží jako poplatek za nocleh. Pokud spíte v trekové chatě, je potřeba uhradit 10 euro za osobu a za noc, na bivakovacím místě s vlastním stanem vám postačí 5 euro za osobu. Vzhledem k tomu, jak jsou místa vybavena (užitková voda, WC, přístřešek, stoly, lavice, postele) je to skutečně jen symbolický poplatek. V kempu jsme doplnili i pitnou vodu a dali si super oběd a vyrazili jsme k místnímu rybníku na koupačku. Nic víc jsme totiž v tomhle parném dni nepotřebovali víc. Občerstveni a osvěženi jsme pak vyrazili až k chatě Kamphutte, kde jsme si dopřáli nocleh uvnitř ve vlastním pokojíčku (a o celou chatu jsme se dělili jen se dvěma dalšími páry).

Abychom si třetí den užili o trošku víc, tak jsme při opětovném míjení Ostrova, kudy se trasa opět stáčí, dopřáli pohoštění v kempu a místní rybník. Za to dvouhodinové zdržení to rozhodně stálo. K noclehu naplánovaném až na bivakovací plácek Spitzstein jsme zvládli dorazit kolem osmé hodiny večerní. Tak, abychom pohodlně stihli uvařit večeři, postavit přístřešek a ulehnout před setměním. I tady bylo poměrně živo, ale všichni trekaři byli po celém dni na cestě a na slunci unaveni stejně jako my. I tady jsme tedy usínali všichni ještě před desátou večerní.

Ráno nás po šesté překvapil déšť, takže zatímco ostatní se zachumlali do spacáků a přeháňku přečkali ve stanech, my jsme se rozhodli vyrazit na cestu dřív, než se pořádně rozprší. Bez snídaně a rozespalí jsme pak za slabého deštíku doťapali na první vyhlídku Lampertsstein, kde přestalo pršet a my jsme si uvařili snídani s největší pochoutkou místních lesů – kaši plnou sladkých borůvek. Když jsme pak oproti plánu dorazili do Königsteinu ještě před obědem, rozhodli jsme se další noc už nekempovat a trasu dojít až do Bad Schandau. Přestože jsme za poslední den ušli nějakých 35 kilometrů, tak bych závěr trasy označila za jeden z nejlepších dnů. Připravte se na skalní labyritny, dechberoucí výhledy do krajiny i skvělou večeři na stolové hoře Papststein. Pak jsme spokojeni vyrazili na vlakové nádraží, odkud nás přímý spoj dopravil až domů do Prahy.

Přesný popis trasy, bivakovací místa a další tipy najdete na oficiálním webu stezky, tak se o detailech nebudu zbytečně rozepisovat. Za mě jen několik poznámek a postřehů na závěr. A hlavně, vyrazte, je to překrásná stezka vedená mimo civilizaci, kde si užijete spoustu dobrodružství a letní pohody. Zapomeňte na přeplněné České Švýcarsko a dejte si tuhle liduprázdnou nádheru.

• Stezka je značená žlutým svislým pruhem a někdy není úplně těžké se ztratit. 
• Zapomeňte na nepřesné značení na mapy.cz a stáhněte si tento přesný mapový podklad (GPX).
• Budete potřebovat dostatek pitné vody. Nám se hodil i filtr Sawyer. Vodních zdrojů je po cestě dost, ale kvalitou vody bych si jistá nebyla. Nicméně s dobrým plánováním se to dá zvládnout i bez filtru. 
• Na konci června jsme měli jen karimatku, spacáky a tarp. Stan jsme kvůli šetření váhy nechali doma. 
• Na vařiči jsme připravovali snídani (ovesné kaše) a večeře (sušené hotové jídlo). Po cestě jsme se stavovali na Děčínském Sněžníku a v Ostrově, jednou jsme cestou potkali bufet a na závěr trasy jsme si na vyhlídce dali večeři. 
• Pokud vám zbydou bivakovací lístky, je možné je uplatnit ještě v následujících dvou letech. 
• Převýšení na trase je skoro 3000 metrů, cestou ale potkáte 12 stolových hor a to znamená jediné – minimálně 12 božích výhledů do krajiny!